V prostorách staroslavného pražského Klementina připravila Slovanská knihovna zajímavou výstavku Polští laureáti Nobelovy ceny za literaturu. Na přípravě se podílely Kateřina Mazáčová a Marta Hrabáková, které shromáždily vydatné množství materiálu týkajícího se polských "Nobelovců" i jejich kontaktů s českými zeměmi.
Zatímco my se ale můžeme honosit či vykázat jediným laureátem Nobelovy ceny za literaturu, a to Jaroslavem Seifertem (který ovšem zastupoval někdejší Československo), Poláci, národ mnohem početnější, ale až do roku 1920 žijící v různých státních útvarech a i potom sužovaný zvůlí velmocí, jich mají čtyři - dva z doby dávnější, dva z doby nedávné. Jako jeden z prvních získal "Nobelovku" Henryk Sienkiewicz, autor historických románů (Quo vadis) z let, kdy Polsko nebylo samostatné: posléze polská vláda věnovala Sienkiewiczovi, spisovateli ze zchudlé šlechtické rodiny, celý statek. Dalším oceněným Polákem se stal u nás málo známý romanopisec W. S. Reymont, syn venkovského varhaníka a autor Zaslíbené země. To už se uvažovalo o prvních českých kandidátech: málo se ví, že šlo o T. G. Masaryka jako filosofa a o symbolistického básníka Otokara Březinu. Cenu nedostal ani slavný symbolista Rilke, ani jiní, škoda, že ji porota nepřiřkla Březinovi: zasloužil by si ji! Podobně jako o něco později Karel Čapek, jehož šance rázně politicky zmařila německá strana.
Na dalšího laureáta si Polsko počkalo pětašedesát let: stal se jím v exilu žijící, leč "národní" básník Czeslaw Milosz. Čtyři roky po něm Nobelovu cenu získal i náš Jaroslav Seifert - a tradovalo se, že pro příštích padesát let čeští spisovatelé mají utrum. Zatím to žel vychází: zatímco se Polsko v roce 1996 pyšnilo "Nobelovkou" pro lyričku Wislavu Szymborskou, kandidáti jako Bohumil Hrabal nebo především a zejména Milan Kundera zůstali opomenuti. Kundera nemusí být po chuti všem čtenářům, navíc se spisovatel jak malé dítě brání vydání většiny svých exilových knih v Čechách, jenže žádný jiný český tvůrce není v cizině známější než on - a byly doby, kdy se Kundera těšil "nobelovské" prestiži. Dnes jeho sláva uhasíná, přesto by asi proti ocenění tohoto tvůrce nikdo nenamítal. Leč kde nic tu nic.
Asi Poláky v tomto smyslu nedohoníme a nepředeženeme, zvláště když Rakousko, stejně malé jako my, se svého prvního laureáta dočkalo až předloni: Elfriedy Jelinek. Ale stejně můžeme žehrat a tesknit: při vší úctě k lyrickým výšinám Wislavy Szymborské, nebyl Vladimír Holan umělcem výsostnějším? Nebo kdysi František Halas? Nebo takový Ivan Diviš? Není velkým evropským básníkem Ivan Wernisch, který se blíží věku, kdy byl oceněn Milosz? Kdo ví, třeba se dočkáme!
