Mnichov

Kolega Vojtěch Rynda napsal o filmu Mnichov Stevena Spielberga v posledním tištěném Reflexu, že je to příjemný akční thriller, ale že režisér naprosto selhává, pokud jde o výpověď k palčivým otázkám dneška, je neobjektivní, zavádějící, utápí se v salónní intelektuálštině. Moje pocity jsou právě opačné.


Mnichov podle mě není právě příjemný akční thriller – je na to místy příliš složitý, místy trochu zdlouhavý či příliš melodramatický. Ale jako celek je to výborný film právě proto, že jeho výpověď je velice odvážná, naléhavá, vyvážená. A právě dnes velmi podstatná. V době, kdy americké pojetí války proti terorismu ztrácí zábrany ohledně usmrcování civilistů, jak znovu potvrdil nedávný neúspěšný pokus zabít teroristu Zaváhrího, při němž zemřelo sedmnáct civilistů včetně dětí.
Hlavní hrdina filmu bývalý vládní bodyguard Avner a jeho čtyři kolegové přijali úkol tajné služby zlikvidovat organizátory vraždy izraelských sportovců v průběhu mnichovské olympiády. Zpočátku vidí úkol jako jasně vymezený – trest vrahům, život za život, ochrana před budoucími útoky. Postupně procházejí krizí. Zjišťují, že jsou součástí hry tajných služeb a vlád, bojí se manipulace, ztrácejí se jim jasná rozlišení mezi vraždou, pomstou, trestem, nutným válečným zlem. Jednoznačnost mise se rozplývá. Jeden z nich říká: „Slušní už asi být nemůžeme po tolik let trvající válce, ale když přestaneme být spravedliví, ztratíme všechno.“
Avnerovo komando je složeno z obyčejných lidí, nejsou to žádní profesionální vojáci, tajní agenti. Berou boj Židů proti Arabům jako samozřejmou a nutnou věc. Zpočátku. Pak se začínají ptát, jestli si v tomto boji mohou udržet slušnost a spravedlnost, vlastní názor, hodnoty, jestli si mohou dovolit třeba i sympatie k Palestincům, kteří o vyhnanství a touze po domově mluví úplně stejnými slovy jako oni, Židé… Ano, i sympatie k palestinskému bojovníkovi snad problesknou, ale jen do chvíle, kdy se druhého dne střetnou v akci na opačných stranách, pak je třeba střílet a zabít.
Mise končí částečným úspěchem. Několik organizátorů vraždy se podařilo zlikvidovat. Za každý útok ovšem následovala palestinská odveta. Tři muži z komanda zemřeli. Avner zůstává v Americe, rozložený, otupělý, depresivní. Na konci filmu je bezvýchodnost a smutek. Spielberg prostě nenabízí možnost jednoduché a jednoznačné identifikace s bojovníky proti arabskému terorismu. A to je dobře.
Ona ani scéna s nalezením kompromisu při laděné hudební stanice, není tak směšná, jak píše kolega Rynda. Dochází k ní za situace, kdy vzhledem k prolínání tajných informací musí Avnerovo komando jednu noc sdílet úkryt spolu s bojůvkou Organizace za osvobození Palestiny. Židé zažehnají konflikt tím, že Palestincům namluví, že jsou příslušníky evropských teroristických organizací – Rudé brigády, ETA… Kompromis s rádiem má tedy druhý plán: pouze jedna strana kompromisu ví, že od počátku lže. Je to detail. Ale dobře dokresluje komplikovanou stavbu Spielbergovy výpovědi.