Cosi jako kolektivizace v Nošovicích

Vůbec nezávidím vlastníkům pozemků v Nošovicích, kteří se několik posledních týdnů bránili nátlaku prodat zemědělskou půdu na stavbu automobilky Hyundai. Během rozhodování se museli čelit nejen nátlaku sousedů, jejichž každá rodina měla přislíbených sto tisíc korun za újmu spojenou se stavbou areálu. Vzniklá situace je donutila přemítat, zda mají právo vzít naději na práci přibližně třem tisícovkám lidí z okolí, kterým automobilka nabídne volná místa.

A byli nuceni čelit výrokům premiéra v médiích o případném zákonu o vyvlastnění půdy. Museli se cítit podobně jako zemědělci ve čtyřicátém devátém, kdy komunisté začali uplatňovat sovětské pojetí řízení národního hospodářství založené na společném vlastnictví v družstvech. I tehdy politická strategie a zmanipulované okolí nutily zemědělce ve jménu pokroku zbavit se rodového majetku. Pro mnoho lidí je ovšem dnes pojem rodového majetku neuchopitelným pojmem. Doba socialismu rozprášila léta budované firmy a tradice, a po pádu socialismu se rodinám podnikatelů ještě nepodařilo vybudovat ve svých podnicích kontinuitu, která přichází až s dalšími generacemi. Přesto je vnímání příslušnosti k určitému kusu země u nošovických vlastníků přirozené a pochopitelné. A pokud se domáhali uznání svého práva na takový odkaz, měli být vyslyšeni. Od premiéra se jim ovšem dostalo slibů vyvlastnění. Budiž útěchou, že se majitelů půdy zastal hejtman moravskoslezského kraje Evžen Tošenovský, který prohlásil, že žádné vyvlastňování neschvaluje, a pokud některý z majitelů své pozemky po dohodě neprodá, Hyundai v kraji stavět továrnu nebude. Taková slova jsou hodna zástupce lidu ve věcech veřejných. A to i přesto, že veřejné mínění se kloní na stranu prodávajících, a pokud by k dohodě nedošlo, odmítajícím nošovickým zemědělcům by vlastní komunita udělala ze života peklo na zemi.
Znám jen matně pojem rodového majetku, pocit příslušnosti k půdě, kterou obdělávali předci, ale jsem si jistá, že místa, kde žije moje rodina ve třech generacích, bych opouštěla jen s pocitem velkého traumatu. Vědomí ztráty vlastní minulosti by přitom dostatečně nevykoupil ani dobrý skutek rozvoje oblasti, ani přesvědčení, že umožním mnoha lidem v okolí pracovat. Proto vlastníkům pozemků v Nošovicích nezávidím a troufám si odhadovat, že nabídka byť větších pozemků v okolí jim osobní ztrátu nevynahradí. A přitom jen málokdo docení, jakou oběť komunitě, ve které v Nošovicích žijí, přinesli.