V rámci textů a pořadů vzpomínajících Simona Wiesenthala, který zemřel před několika dny, mi připadl ukázkově dobrý dokument BBC, jenž odvysílal druhý program ČT v pondělí večer. Byl to klasický příklad racionální demýtizace, která by měla být pro evropské myšlení typická. Wiesentahl se stal mýtem a legendou už za svého života – člověk, který přežil holocaust a život následně zasvětil hledání válečných zločinců, hledání spravedlnosti, nikoliv pomsty. Wiesentahl byl inspirací pro filmy, romány, byl mediální hvězdou… Dokument BBC ho ukázal i trochu jinak, lidštěji.
V rámci textů a pořadů vzpomínajících Simona Wiesenthala, který zemřel před několika dny, mi připadl ukázkově dobrý dokument BBC, jenž odvysílal druhý program ČT v pondělí večer. Byl to klasický příklad racionální demýtizace, která by měla být pro evropské myšlení typická.
Wiesentahl se stal mýtem a legendou už za svého života – člověk, který přežil holocaust a život následně zasvětil hledání válečných zločinců, hledání spravedlnosti, nikoliv pomsty. Wiesentahl byl inspirací pro filmy, romány, byl mediální hvězdou… Dokument BBC ho ukázal i trochu jinak, lidštěji.
Jako člověka, který neuspěl ve svém největším podniku – v dopadení doktora Mengeleho, a možná i docela záměrně medializoval ne zcela ověřené informace z jeho hledání, protože dobře věděl, že tento případ přitáhne zájem veřejnosti i sponzorů. Člověka, který se zřejmě zpronevěřil svým zásadám neodsuzovat někoho pouze na tom základě, že byl členem NSDAP, když napadl vládu kancléře Bruno Kreiskiho, v níž byli čtyři bývalí nacisté – pravděpodobně svoji zásadu porušil proto, že se mu jako konzervativně orientovanému člověku nelíbila socialistická vláda. Jako člověka, který zřejmě z pocitu uražené ješitnosti odmítal uznat vinu bývalého šéfa OSN Kurta Waldheima a to zejména proto, že s důkazy proti Waldheimovi přišel Světový židovský kongres, aniž by s Wiesentahlem konzultoval.
Ano, dokument ukazoval Wiesentahla mimo jiné také jako hodně ješitného, zlobného, občas asi i nespravedlivého a nesebekritického člověka, nikoliv jako křišťálově čistou legendu.
Na první pohled je to především skvělá příležitost pro všechny, komu Wiesentahl z těch či oněch důvodů vadil: no, vidíte, vždyť to byl jen takový slavomamem stižený, ješitný Žid, politikařil a bůhví, jestli sám nespolupracoval s nacisty! Tu poslední věc skutečně v dokumentu bývalý kancléř Kreiski naznačil.
Na druhý pohled je to právě ta „pozitivní demýtizace“, schopnost normálního kritického myšlení: no, dobrá, byl ješitný, byl zlobný, ke konci možná i senilní, politikařil, rád se viděl na plátně… A znamená to, že kvůli tomu ztrácí smysl a hodnotu to, co dělal? Nebo naprostá většina toho, co dělal? Či princip toho, co dělal?
Téhle schopnosti kritického a nezavrhujícího, prostě nejednostranného pohledu na legendy jsme, myslím, v naší kotlině hodně málo schopni, ve výkladu dějin, v politice, v publicistice.
