Obyvatelé špitálů neboli nemocniční pacienti, jakmile se vykutají z nejhoršího, nemívají zrovna moc na vybranou z kulturních zážitků: nemohou rušit své spolunocležníky na pokoji, a tak hudba se smí linout jedině ze sluchátek, ani pro výtvarné umění nemívají lidé s neduhy valné rozpoložení - a moci se dívat na nějakého Maličkého Bratříčka nebo na nějaké Nevyvolené připadá v úvahu jen výjimečně...
. Jediné, co zbývá, je knížka, četba. Však k tomu také slušné nemocnice své pacienty vyzývají, aby si kromě toaletních potřeb či noční košile a trepek s sebou vzali také - knihu.
Jenže když vám přestane být úplně ouvej, dočtete vlastní knížku, a co pak? Sluší se sice nemocné navštěvovati, ale málokterý návštěvník si troufne obdařit nebohého pacienta knihou - zvláště nikoli postmoderní knihou. Nebo dokonce literárním časopisem. (Ačkoli z hodnověrného svědectví mám doloženo, že jedna tuze nemocná paní si na nemocničním lůžku s požitkem přelouskala celého Plže, tj. měsíčník Plzeňský literární život, načež se jí potom přinejmenším nepřitížilo). Zřídkakdy se může stát, že pacient v nemocnici objeví skříňku s knihami, samozřejmě volně dostupnými. Pak zato v zášeří večerů shledáváme, jak se k těmto schránám pokradmu plíží pacienti/tky a odnášejí si na lůžko vzácnou kořist: knihu ke čtení.
Jde však o zářné výjimky. Knihy v nemocnicích nebývají obvykle k mání, ačkoli pacienti, nemajíce mnohdy jiné volby, rádi a pilně čtou kdeco: časopisy, zábavnou a dobrodružnou literaturu, ale i modlitební knížky nebo životy světců. A pokud přece někde narazí na zmíněné skříňky s knižními poklady, bývají to poklady hodně starodávné ražby, nejčastěji pozůstatky nějakých zrušených knižních fondů při různých odborářských závodních klubech atakdál. Mezi nimi převažuje tzv. dobrá četba, vesměs novodobá česká klasika, dále detektivky či humoristická literatura. Ale jsou to skutečně tituly prastaré, určené jakoby k tomu, aby si pacient zopakoval četbu z mládí.
A proto tímto prostřednictvím vyzýváme zejména naše komerčně úspěšná nakladatelství: co kdyby právě ona tu a tam pamatovala na nemocniční zařízení vhodným sponzorským, tj. charitativním darem? Nemusí přitom jít ani o exkluzivní publikace, ani o obávanou náročnou četbu: třeba brněnský Petrov by mohl našim špitálům poskytnout kupičku Vieweghů, pražské Motto zase balíčky Halin Pawlowských atakdál. Když budou knihy, najde se i místo na jejich uskladnění. Také Albatros by se třeba přiměřeně praštil přes kapsu a obětoval pár Harrypotterů, ačkoli za vydání těchto hitů Rowlingové musí platit nekřesťansky drahá autorská práva. Stačila by však dobrá vůle a i dobré knížky pro pacienty by se našly. Kniha je totiž také lék. A někdy lék nadmíru účinný.
