„Loučíme se s Radovanem Krejčířem. Podáváme si ruku a on nám ovladačem otevírá bránu. Ještě nám popřeje šťastnou cestu.“ Takto končí článek o setkání reportéra iDnes s Radovanem Krejčířem na Seychelách. Reportér patří mezi ty šťastné, kterým se podařilo s miliardářem – jak rádi kolegové používají toto slovo! – setkat.
Vážnost, kterou česká média věnovala nalezení Radovana Krejčíře na Seychelách, jsem naprosto nepochopil. Většina velkých důležitých médií vyslala své reportéry na Seychely a jejich ambicí bylo vidět Krejčíře, vyfotit Krejčíře, případně – ó Bože – promluvit s Krejčířem! Z toho pak vznikly několikastránkové reportáže, případně zpravodajské šoty plnící přední místa tištěných i elektronických médií.
Proč? Investigace nulová – novináři nepřišli na to, že Krejčíř je na Seychelách, jeli tam v okamžiku, kdy to už byla vcelku známá věc. Zpravodajská hodnota nulová – Krejčíř nemá nějak překvapivě změněný vzhled, takže fotografie nepřinášejí nic nového oproti archivním snímkům, a pokud jde o jeho slova, těžko mohl někdo očekávat, že miliardář prozradí něco alarmujícího. Nepočítáme-li v to ovšem například objevná miliardářova slova, že už nechce do vazby. Příběh? Nu, ano má tam i dítě, manželku a psa a bránu otevírá ovladačem… Ale je to opravdu tak centrálně důležitý příběh? Navíc, jak je to z morálního hlediska? Platí v trestních kauzách, respektive mělo by v nich platit totéž co v šoubyznysu? Tedy, že slavnější a známější dostane v médiích více prostoru než méně slavný a méně známý? Je správné, že média poskytují tolik místa stíhanému člověku, podezřelému z několika těžkých zločinů?
Ale budiž, nechme stranou morálku. Stále mi to připadá jako klasický příklad selhání médií, která řetězovitě vlečena konkurencí vydávají za hlavní událost něco, co jí prostě ani zdaleka není. Dochází pak k té velmi vyhraněné nerovnováze mezi důležitostí události a důležitostí zprávy. Máte taky takový pocit?
