Vím, že příběh a deník Anne Frank jsou obecně známé. Přesto mi připadá na místě je připomínat znovu a znovu. Od 1. září v roce 1941 museli všichni Židé starší šesti let na území Říše a Protektorátu nosit žlutou hvězdu, od toho dne také už Anne nesměla chodit do školy s nežidovskými dětmi. O tři roky později, 3. září ji a její rodinu po dvouletém ukrývání odvezli do Osvětimi. Zemřela v Bergen-Belsenu v březnu 1945.
Je to příběh ze současnosti. Anne se narodila v roce 1929, o rok dřív než například můj otec. Není to dávno minulá válečná věc, která se současné Evropy, současného světa, nás konkrétně netýká. Je to na dosah blízko v osudech a emocích našich nejbližších předků a tedy i v nás.
Anne napsala v denníku, že „nikdo nepotřebuje speciální okamžik, aby začal zlepšovat svět.“ Podobně platí, že nikdo nepotřebuje speciální vzdělání, ani mimořádný otřes, aby vnímal nedávné dějiny jako svoje vlastní a nedovolil si zapomenout na čem vyrůstá. Nikoliv kvůli pomstě, odvetě, bojům, výčitkám. Nýbrž pro vědomí toho, čeho všeho jsme schopni, s čím vším musíme v sobě bojovat, nakolik máme šanci pěstovat kulturu a hodnoty, které nás vyvedou z té příšerné blízkosti zabijáctví, vražd, ponížení, strachu, zbabělosti, sadismu, rezignace…Máme šanci?
Když jsem byl naposled v Osvětimi, přišlo mi víc než kdy jindy, že se to místo mění ve velmi povrchně vnímanou turistickou atrakci. Jistě, nemůže nepůsobit. Ty fotografie, ty vlasy, ty boty… ta plynová komora s vrypy nehtů na zdi…Ale - možná zbytečně nastraženě a podezíravě – zdálo se mi, že je tam všude spousta vcelku poklidných nevzrušených Japonců a dalších turistů, kteří plní povinnost ve svém itineráři. Možná to je ta správná cesta – udělat z dějin marketingové produkty, které setřou hrany emocí a viny a ze své podstaty se otevírají všem stejnou měrou, čili přinášejí smíření. A zapomnění. Je to cesta?
