Odjakživa v kulturní společnosti platí rozumná zásada, pravící "o nebožtících jen v dobrém" - a následující řádky nemají ani trochu v úmyslu vrhnout nekalé světlo na předčasně zesnulého ministra kultury Pavla Dostála, srdnatě a zmužile svádějícího nerovný zápas se zhoubnou chorobou. Tady lze říci "komu čest, tomu čest". Jelikož však už má Dostál svého nástupce, můžeme se několika slovy vrátit k údobí jeho ministrování. A to zcela sine ira et studio, jako by ex-ministr od letošního léta všehovšudy působil na jiném pracovišti.
Pohlížíme-li na Dostálovo ministerské údobí z pohledu světa literatury, je nezbytné předeslat, že jde o rekordní časové rozmezí, co se týče účinkování ve funkci: Dostál byl ministrem kultury nepřetržitě sedm let, ve všech sociálnědemokratických vládách. Idylické to nebylo: po volbách v létě 2002 se nepočítalo s tím, že by tuto funkci zastával dál, licitovalo se s mnoha jinými jmény, a tak není divu, že Dostál měl obrazně řečeno ve své ministerské kanceláři už vyklizeno a svému nástupci přenechal řadu problémů k vyřešení či dořešení. Paradoxně se ale zničehonic stal on sám nástupcem sebe sama - a musel se dál potýkat s problémy, které víceméně odložil ad acta. Kupříkladu se sférou knižní kultury, resp. s naším literárním životem.
Posuzujeme-li tedy sedmileté Dostálovo účinkování na tomto poli, připomeňme již vyslovené názory, že za jeho ministrování u nás literární kultura chřadla, případně byla vykázána do mezí žebračenek či almužniček. Na jedné straně ministr kultury věděl, oč kráčí, chápal kupříkladu smysl a poslání literárních časopisů (což se jistě o jiných ministrech kultury říci nedá), na druhé straně se vůči oblasti knižní a literární kultury choval dost macešsky a při kontaktu s ní především neslitovně utahoval měšec. Samozřejmě, na kulturu nikdy nebylo a stěží někdy bude dostatek financí, nedělejme si v tomto směru žádné iluze, pokud se však peníze našly, Dostál je štědře "přeposílal" divadelníkům, s nimiž byl tolik spřízněn. A nešlo jen o Národní divadlo atakdál: třeba periodika spjatá s divadelní a dramatickou kulturou se za Dostála těšila mnohem větší přízni, ačkoli jejich reálný čtenářský dosah a dopad bývá průkazně daleko menší než zrovna čtenářské zázemí literárních časopisů. Na ty (event. na podporu vydávání kulturně významných knižních titulů) ministr kultury pamatoval v rozpočtu v úhrnu tak malou částkou, až si příslušné literární komise mohly rvát vlasy, jak jen ji trošičku smysluplně rozdělit.
Nicméně se nabízí jednoduchá úvaha: za Dostála to nebyla ve světě knižní kultury (z hlediska reálné podpory literárního života) žádná sláva, jenže není ani trochu vyloučeno, že v budoucnosti, za jeho nástupců, to bude ještě horší, a budeme na Dostálovo kulturní ministrování vzpomínat jedině v dobrém. A to už teprve nebude žádná sláva.
