Po dlouhé době jsem byla v kině. V poctivém stařičkém kině, ve svém rodném městě, v Pardubicích na Dukle. V přízemí panelákového kulturáku sídlí videopůjčovna, kde mladá holka s piercingem prodává tatranky, kyselé želé plátky a tyčinky a pití, jenž si můžete vzít s sebou do kinosálu, kam se dostanete vedlejším vchodem. Pokladní uvnitř kina totiž neprodává nic jiného než vstupenky...
. Za skleněným oknem sedí u počítače, na jehož obrazovce svítí několika černými čtverečky označená prodaná místa, ale to je tak poslední výkřik techniky, který se zde v kině udál. Velké chodby, prosklené vitríny s vybledlými plakáty a loutkou princezny, draka a šaška, umělé květiny. Toalety jsou otevřené pouze pánské, pravděpodobně je někdo zapomněl zamknout, jelikož paní pokladní omluvně vysvětluje netrpělivě přešlapujícím dívkám, že „on pan pořadatel ještě nepřišel, to si asi spletl čas.“ Za chvíli se žene širokou tmavou chodbou uřícený kluk v tričku, ze kterého mu vylézá břicho, a roztržitě zkouší u dámského záchodku ze svazku klíč za klíčem, několikrát, než se mu podaří najít ten správný a dámský záchodek otevřít. Vzápětí odemyká kinosál, kontroluje příchozím lístky a otírá si z čela pot. Nakonec je diváků asi padesát, kteří se sem, do části odlehlé od centra, vypravili. Světlo zhasíná. Nečekejte ale žádné předfilmy, upoutávky na jiná filmová díla. Tady jako zákusky před představením naskakují na plátno obrázky starých rozhrkaných diapozitivů, včetně příjemně familiérního s nápisem vyvedeným v barvách: dnes vám promítá Jaroslav Marien. Jméno promítače se chce vybavit ve chvíli, kdy obraz filmu bliká a ztrácí se z plátna. Po chvíli šátrání v kabině se na plátně rozblikají číslovky od deseti do jedné, než se obraz filmu znovu objeví. Sedadla tady nejsou nijak pohodlná, zvuk není dostatečně prostorový a čistý. Jenže tady sterilita a dokonalost multiplexů nechybí, spíš naopak. Je to jako kdyby jste se vrátili z čistě promyšleného dokonalého vycizelovaného umělého světa do starého špinavého a dojemného prostředí. Tohle kino tak působí. Jenom doufám, že až příště zajedu do Pardubic, nebude tu zavřeno a barevné plakáty mne neodlákají do nově postaveného, dokonalého kinosvěta. A taky doufám, že v naší vesnici po prázdninové pauze opět bude promítat místní minikino se svými víkendovými projekcemi. Kde zastupitelé města podporují stará kina, myslí tak na lidi. Ať si mají horší zvuk a mizernější posezení, stará kina jsou nějak lidštější. I na duši je tam mnohem lépe. Třeba jen, že si můžete říct, dneska nám promítá Marien.
