Nejen mě o uplynulém víkendu zajímalo, kdo se stane Největším Čechem a zda druhou českou SuperStar bude Petr Bende, o kterém jsem před časem v Reflexu napsal, že nejde o žádný nový objev, ale zpěváka, který připravuje svoje debutové album Čaroděj a agentura, která ho má vydat, si dobře spočítala, že se jí vyplatí desku pozdržet a Bendeho zpropagovat ve vysílání TV Nova.
A proč to nepřiznat: na finále Největšího Čecha jsem se díval hlavně kvůli tomu, abych viděl, jak si s obhajobou Karla Čapka poradí redakční kolega Andrej Halada. A celkem mě překvapil. Čapek sice skončil na předposledním místě (neočekával jsem žádný zázrak), Andrejovo vystoupení ale nebylo vůbec špatné. Rozhodně lepší než jeho čapkovský dokument. Jinak mě ale Největší Čech dvakrát moc nepotěšil. Divné studio, velmi rozdílná kvalita obhájců, podivná struktura pořadu.
Po odvysílání pořadu Sto největších Čechů jsem Českou televizi kritizoval za to, že více než dvouhodinový pořad rozdělila na několik částí a ty proložila reklamními bloky, ačkoli jí to zákon nedovoluje. Mluvčí ČT Martin Krafl mi odepsal, že nešlo o reklamu, ale sponzorské vzkazy a upoutávky na pořady. Během finále Největšího Čecha už neběžely mezi dvěma oddělenými částmi upoutávky, ale opravdová reklama. Přenos, který přerušily, televize jakoby rozdělila do dvou pořadů, protože první část ukončila titulky a druhá začínala znělkou. Moc chytré, ale má to veřejnoprávní televize zapotřebí?
K vítězi Karlu IV.: sám jsem hlasoval pro Masaryka, ale jinak jsem tipoval, že se do první trojice dostanou oba. Kdo ví, nakolik Karlu IV. pomohl objev jeho hrobky ve Svatovítské katedrále, o kterém několik dní před finále Největšího Čecha psaly všechny noviny (MF Dnes dokonce v hlavní zprávě na titulní straně). Česká televize o blížícím se závěru soutěže i vítězi informovala v Událostech, což mne dovedlo k úvahám, zda-li se to veřejnoprávní televizi hodí. Je to takový nešvar všech českých televizí: stále více a více ve svých hlavních zpravodajských relacích poutají další pořady. U diskusních a publicistických relací bych to chápal, ale zábavné a soutěžní pořady? Nebylo by lepší ten čas věnovat delší stopáži zpravodajských příspěvků?
Po druhé řadě Superstar mi zbyla určitá pachuť. Viděl jsem asi čtyři nebo pět dílů. Vůbec první, pak několik uprostřed a druhé – nedělní – finále. Ono vlastně nebylo třeba nic sledovat, protože mediální partneři téhle soutěže se snažili ještě víc než loni. Až jsem si říkal, kdo to proboha může číst, když na počet diváků byla druhá řada Superstar horší než první a esemesek chodilo ještě méně. Z toho, že před samotným finále vypadla favorizovaná Al Dhábba, mi vychází, že tentokrát hlasovaly hlavně pubertální fanynky.
Kolegové z redakce se mi koncem minulého týdne smáli, že vyhraje Petr Bende a jeho příznivci mě roznesou na kopytech kvůli článku Bende Ende z letošního jara. Pořád si myslím, že není úplně v pořádku, když televize pustí do finále takové soutěže člověka, kterému se v showbyznysu nedaří prorazit z pozice regionální star, která zpívá na pivních slavnostech a sem tam se dostane jako předskokan na republikové turné známější kapely a které z obavy před neúspěchem vydavatelství odmítne vydat desku.
Bendemu bych vítězství přál, nic proti němu nemám. Jde ale o princip. Jestliže se do Superstar může přihlásit profesionální zpěvák, který momentálně nemá podepsanou smlouvu s žádným hudebním vydavatelstvím (Bende ji zrovna skutečně podepsanou neměl, ale postupně dvě vydavatelství měla před zahájením soutěže vydat jeho desku), ale kontakty a zázemí agentury, která může zorganizovat zasílání hlasů (a letos jich bylo potřeba opravdu málo – přitom z každého mobilu se mohlo hlasovat padesátkrát), není to vůči dalším soutěžícím fér.
Druhou řadu Superstar ale vyhrál Vlastimil Horváth, takže se nemusím pouštět do obhajoby svého článku v Reflexu a s pobavením si přečtu stohy úvah o tom, jak jsou ti Češi kabrňáci, že si za pěveckou hvězdu zvolili mladého Roma. Myslím, že budeme kabrňáci, až se nikdo nepozastaví nad tím, že vyhrál Rom, Arab nebo Vietnamec. V pozitivním i negativním smyslu.
