Ve zdemolované dětské části nemocnice Motol leží dcera jednoho z mých přátel. Onemocněla leukemií. Její otec se právě vrátil z návštěvy onoho zařízení, a prohlásil: „Kdyby z milionů spolykaných předvolební kampaní raději politici opravili Motol, lidi by je spíše volili.“
Není to asi tak docela pravda. Podle výzkumů předvolební billboardové kampaně Stanislava Grosse, zparodované hercem Petrem Čtvrtníčkem, ale také stokrát lidovou tvořivostí přímo na billboardech a v grafických kolážích rozesílaných po internetu, právě primitivnost a jednoduchost, až blboučkovství politických kampaní působí na lidi s nižším vzděláním, a také na ženy bez ohledu na jejich postavení více než reálné činy. Proto získá Gross ze svých úspěšně parodovaných reklamních poutačů pravděpodobně větší volební zisk, než kdyby ony miliony opravdu vrazil do Motola. Paradoxem psychologie davu je totiž skutečnost, že na vášně davu lidí nezabírají logické a rozumné argumenty, ale právě jen populistická prohlášení. A to i bez ohledu na to, že se každý jednotlivý občan mohl mnohokrát přesvědčit, o jak pomíjivé proklamace jde. Rozumně uvažující jedinci se totiž slévají v masu voličů, ve snadno manipulovatelný dav. Proto peníze utracené za mediální poradce, bezduché kampaně a zviditelnění prázdných slov, jsou praktičtější, než i nejrozumnější krok, jakým by bezpochyby byla investice do rozpadající se dětské kliniky. Nebo je ještě někdo, kromě mého kamaráda, otce nemocné dívky, přesvědčen o opaku?!
