V "revui pro literaturu a kulturu" Souvislosti otiskl známý publicista M. C. Putna polemickou glosu nazvanou "Obnovení Zápisníku, vyhlazení recenzentů". Na první pohled to vypadá jako výrok kamikadze, vždyť Putna sám napsal recenzí požehnaně, a tudíž by mohlo jít o návod k sebevyhlazení nebo ke kritické sebevraždě, opak je však pravdou.
Pisatel totiž lamentuje nad stavem kritiky literární (na němž se podílel a podílí) a potom předpisuje, jak vypadat může a jak vypadat nesmí. Dožaduje se jakéhosi kádrového dotazníku, kterýžto by měl každý recenzent umístit na začátek své recenze (čili i u recenzí filmových, hudebních, divadelních), neboli intimního přiznání, jaký vztah má (recenzent) k autorovi či překladateli. Recenzenti mají podle Putny veřejně doznat, jak ke knize přišli, zda se znají s autorem, jaképak konflikty spolu měli, zda též recenzent píše nebo bádá, jaký je jeho profesní poměr k tématu knihy a konečně "k jakému náboženskému, politickému, uměleckému přesvědčení se hlásí". Pokud na to recenzenti nepřistoupí a soudy (stanné???) je nepotrestají, budou "nenapravitelní recenzenti" BITI. Čteme správně: BITI. Není upřesněno, zda osobně archandělem Putnou, či jím sestaveným komandem inkvizičních pacholků.
Budiž. Třeba si to v aprílovém Reflexu nebo jinde oprubnou. On to dozajista Putna myslel dobře a rozhodně neměl na mysli vlastní osobu: to by pak bylo hodně k pláči a dosti k smíchu. Leč z jeho rozkaceného okřikování kritické publicistiky coby mediálního žánru (který literární publicista je dnes mediálnější než Putna?) truchlivě vyplývají především poťouchlé zákazy. Kdybych byl třeba lesbičkou, nesměl bych asi psát o lesbičkách nebo by můj názor pozbyl na objektivní závažnosti. (Ostatně: Putna si píše o všem.) A smí katolík psát o nekatolících? A nekatolík o katolících? Co když v případě autora i recenzenta půjde o konvertity? Nebo: smí ženy psát o mužích? Anebo o dětech? A co když si změní pohlaví? Co když po konfliktech nastane smíření a literát pojme za choť recenzentku? Tohle vše Putna nedomyslel. Prozatím v Souvislostech žádná taková doznání po recenzentech. Nejspíš by proto měl pisatel přičinlivě a důsledně začít sám u sebe.
Co je však nejdůležitější: náš inkvizitor v časopise, který je celý věnován esejistice a kritice, neslitovně volá: Zpátky na stromy! Zde by se ale též slušelo jít vlastním příkladem vstříc. Pokud tedy objevíme v koruně nějakého uschlého stromu dlouhodobě zabydleného Putnu, znamená to, že své sebezničující výroky o vyhlazení recenzentů myslel vážně.
