Stanleyho cup

Symbolickou předzvěst mělo pondělní jmenování premiéra na Pražském hradě. Předtím než prezident přijal Stanislava Grosse, vztyčil nad hlavu Stanley Cup, který mu přivezli ukázat hokejisté Neckář s Kubinou. Symbolů hned několik: jméno, poměřování významu těchto událostí i sportovní terminologie, jíž Václav Klaus povzbuzoval nového premiéra – žádné malé domů. Odvahu riskovat a překvapit.


Zajímavou ideologií mě ale překvapil nejvíce sám Klaus. V článku pro MF Dnes vysvětlil, že staronová koalice má šanci proto, že její šéfové jsou relativně noví ve svých funkcích a relativně mladí. Výrazně mladší než vůdci jakékoliv koalice předchozí. Je to určitě zajímavá myšlenka: politika se může posunovat a měnit nikoliv jen přeskupováním vlády a opozice, ale i generační změnou, která může přinést průlom do zaběhnutého dělení politického spektra. Nevypadá to nepravděpodobně. Proč by třicátníci a čtyřicátníci z různých politických stran k sobě neměli mít blíž, než ke svým generačně vzdáleným stranickým kolegům? Alespoň v některých podstatných pocitech či programových vizích. A právě: chce to jistě velkou sílu a odvahu, nepoklonkování stranickým aparátům, otevřenost, toleranci, inteligenci, věcnost. Vlastně taková napůl úřednická vláda, ovšem se silným politickým mandátem pro svoje členy.
Otázkou je, zda je něco takového možné. Zaprvé kvůli stranickému systému obecně. Je totiž ztěží představitelné, že se do vysoké politické funkce dostane někdo, kdo neprošel stranou více méně od píky, není zatížený desítkami vnitrostranických kompromisů, vděčností, hrozbou, že přijde-li o podporu určitého kruhu lidí, příště si už může o funkci pouze nechat zdát. Proč by se tedy měl z této tradiční politiky vynořit najednou někdo, kdo bude mít sílu postavit se nad ni a mimo ni? A zadruhé kvůli osobám lídrů samotných. Šéf US Pavel Němec je sice v politice relativně čerstvý a možná má tedy předpoklady pro originální politické jednání, představuje ale zanedbatelnou politickou sílu. Stanislav Gross je sice velmi mladý, ale do politiky je zcela ponořen už čtrnáct let. A to včetně té nejhustší spleti vnitrostranických vztahů. Právě v pohybu v ní vyniká. Je důvod si myslet, že se nad ní náhle vynoří znovuzrozený jako Fénix? A Miroslav Kalousek? Sice teprve čtyřicátník, ale s politickou a úřednickou minulostí, která vystačí na celý život. Nikdo mu sice nedokázal účast v machinacích na ministerstvu obrany, kde byl náměstkem, ale jeho příběh dokázal řádně otřást i 4koalicí blahé paměti.
Jinými slovy řečeno: tato vládní koalice je stále složená z týchž politických typů a generační změna není sama o sobě tak důležitá. Žádné jiné politiky totiž nemáme. V devadesátém roce do politiky vstoupili najednou padesátníci i odrostlí teenageři, jedněm nyní táhne sedmý křížek, druzí jsou na vrcholu sil středního věku, ale politicky to je stejná generace. A jakákoliv obměna, jakékoliv volání po nových tvářích dosud vždy skončilo spíš trapností.
Klausova ideologie jisté deideologizace nynější koalice je pochopitelná – z povahy své funkce prostě nemůže udělat víc, než se snažit nějak solidně vysvětlit svůj podíl na instalaci této vlády. Ale věcně se jeho úvahy hodí opravdu spíš ke sportu. Třeba k hokeji. Tam opravdu čeká národní tým po světovém poháru postupná generační výměna. A mladší hráči v záloze jsou.