Nedávno se uzavřel jeden velkolepý ediční projekt, totiž vydávání Spisů Karla Poláčka. Začalo se s tím v devadesátých letech, řadu let se o Spisy staralo pražské Nakladatelství Franze Kafky - a když mu došly prostředky, vydání závěrečných titulů se obětavě ujalo město Rychnov nad Kněžnou, rodiště Karla Poláčka - a ke zdaru projektu posléze přispělo Židovské muzeum v Praze nebo i Nadace obětem holocaustu. Dohromady vyšlo dvaadvacet svazků (!) včetně autorových souborů anekdot, soudniček, sloupků, fejetonů, deníkových záznamů, korespondence a úvah - a jako samostatný svazek i obsáhlá Bibliografie Karla Poláčka, připravená zkušeným bibliografem Borisem Mědílkem. Tahle publikace je víc než dobrá, ale také víc než drahá...
...
Celé dílo Karla Poláčka má tedy naše veřejnost k dispozici. Navíc se od počátku devadesátých let dbalo i na kritickou reflexi Poláčkova života a díla - a právě v Rychnově nad Kněžnou se od roku 1992 (k 100. výročí spisovatelova narození) konala občasná poláčkovská sympozia. Na jejich pořádání měl velký podíl obětavý místní kulturní činitel dr. Jan Tydlitát - a letos se mu podařilo uspořádat poláčkovské sympozium již popáté, zdá se však, že také naposledy. Postupně se na nich probrala řada témat souvisejících s autorovým postavením v české literární kultuře, mj. jeho vztah k Lidovým novinám, k naší židovské kultuře jako celku, dále k tzv. pátečníkům, čili k okruhu osobností české společnosti, spřízněných s T. G. Masarykem a Karlem Čapkem - a nyní se rokovalo o Poláčkově humoru a vůbec o humoru v novodobé české literatuře. A co se ukázalo: ačkoli v úhrnu na všech sympoziích zazněly stovky referátů, pořád to je málo a pořád je k problematice naší meziválečné literatury co dodat. "Zásluhu", byť pochybnou, na tom mají báječná léta pod psa 1948-1989: tehdy se o éře Masaryka a Beneše nemohlo příliš mluvit, anebo jenom ve velice redukovaných souvislostech. S tímto tematickým vakuem se naše literární a kulturní historie bude žel vyrovnávat ještě velice dlouho.
Ale stejně měl tragicky zemřelý Karel Poláček i štěstí: o jeho díle se už rokovalo na mnoha sympoziích. Ale co ostatní spisovatelé doby meziválečné? Namátkou Josef Váchal a Ladislav Klíma? Anebo Egon Hostovský? Na ty snad v budoucnu také někdy dojde, ačkoli už nikoli v Rychnově nad Kněžnou. Protože i když je v literární vědě dopoláčkováno, stejně ještě máme do moderních dějin české literatury 1918-1948 nesmírně daleko.
