Před časem vzbudil velké diskuse průzkum veřejného mínění v zemích Evropské unie, podle něhož považují obyvatelé těchto zemí stát Izrael za největší hrozbu pro světový mír. Diskutovalo se pochopitelně hlavně o tom, zda je to manipulace prostřednictvím nekvalitně zadaného průzkumu, výsledek odporu proti izraelské politice vůči Palestincům, či výraz rostoucího anisemitismu a typicky evropského pokryteckého a ústupného levicového intelektualismu. ( Psal jsem o tom ve sloupku Za všechno můžou Židi? )
Následující měsíce po průzkumu přinesly několik nových podstatných skutečností. Izraelská armáda provedla atentát na šéfa palestinského Hamásu Jasína, premiér Šaron se nechal slyšet, že ani Arafat si nemůže být jist životem, zesílilo podezření, že evropský parlament dotoval palestinské teroristy, Palestinci provedli několik dalších atentátů a nový průzkum potvrdil, že v Evropě se vzmáhá antisemitismus. Čili: posíleny byly argumenty všech diskutujících stran.
Rozumím tvrzení, že nemá smysl zaměňovat antisemitismus a nesouhlas s postupem státu Izrael vůči Palestincům. Řadím se k těm, kdo si myslí, že politika síly, kterou reprezentuje Šaron je velmi problematická a neúčinná. Popravy teroristů prostřednictvím zásahu řízenou střelou, bez soudu a s rizikem zabití civilistů považuji za neoprávněné. Antisemita přitom opravdu nejsem.
Rozumím pochopitelně i argumentům, že Izrael žije ve válečném stavu, že jakákoliv jednání s teroristy jsou marná, že téměř každý týden umírají izraelští civilisté po palestinských atentátech. Nic to nemění na tom, že směšování kritiky izraelské státní politiky a antisemitismu považuji za čirou ideologii.
Jenže: poslední evropský průzkum přinesl data, která souvislost mezi antisemitismem a kritikou Izraele problematizují. Podle průzkumu se v Evropě v poslední době výrazně množí útoky na Židy a za těmito útoky nestojí žádní levicoví intelektuálové, nýbrž spíše „náckové“. Mladí lidé se základním vzděláním a radikálními názory. Pochybuji, že u nich může být podstatným motivem sympatie s Palestinci či kritika Šaronovy politiky. (Tím nechci samozřejmě říci, že takto motivovaný útok na Židy by byl v pořádku. )
Je tedy nutno dodat: smést problém možného nárůstu antisemitismu odkazem na nesouhlas se Šaronem je také čirá a nebezpečná ideologie.
Jestli má Evropa nějakou pozitivní kulturní tradici, pak je to především kultivace kritického myšlení, schopnosti rozlišování. Tu samozřejmě přebíjejí právě ideologické postoje. V nich se mohou ztrácet jednoduché pravdy. Že je totiž zcela dobře možné být tvrdým kritikem izraelské politiky i naprosto nekompromisním odpůrcem antisemitismu. A že je dokonce docela dobře možné být zastáncem Šarona i rasistou a antisemitou. Protože vratké sympatie vůči Šaronovi mohou být u některých lidí opřeny především o nenávist k Arabům a „musulmanům“. A že jsou tu také „nepolitičtí“ antisemité, primitivní agresivní rasisti, kterých dokonce možná přibývá, nebo o sobě dávají víc vědět.
