Rodné číslo je údaj, který se vstupem do Evropské unie ztratí svoji užitečnost. Dosud však rodné číslo potřebujete ku své existenci. Získat jej pro právě narozeného člověka, však není jen tak… Nebo je?
Vyrazili jsme na matriku, abychom požádali o vystavení rodného listu naší čerstvě narozené dceři. „Jdeme nahlásit narození miminka…“ oznámili jsme po vstupu do místnosti matrikářky. „Vy jste rodili doma?“ vyštěkla žena vševědoucně. „Tak to mám teda radost,“ dodala jedovatě. Před dveřmi její kanceláře totiž stála notná fronta lidí, přicházejících vyřídit si standardní úřední záležitosti a my do jejího zaběhaného systému vpadli s nadmíru podivným požadavkem – vystavit rodný list. V čem byl problém? V naší vesnici není porodnice, tudíž zde neexistuje ani přímý dodejce zájemců o daný úřední výkon. A tak naše matrikářka rodné listy novorozencům ještě nikdy nevystavovala. Jenže my porodili ve vesnici, takže rodný list vystavit musí právě ona. Kupodivu nebylo zásadním problémem nalezení vhodného formuláře. Matrikářka měla ve složkách pořádek, takže stačilo najít ve velké skříni patřičné desky a vytáhnout nikdy nevyužívaný tiskopis. Věděla také, co s ním. Problém nastal s rodným číslem. Matriky, v jejichž místě stojí porodnice, dostávají od ministerstva vnitra sestavu rodných čísel na čtvrt roku dopředu. Naše matrikářka musela o to jediné žádat individuálně. Ten den však byla středa. „Žádost můžu na ministerstvo odfaxovat, ale mají úřední hodiny, takže mi nikdo telefon nezvedne,“ prohlásila lakonicky. Pak dodala. „Nevadí, zažádám o číslo zítra a rodný list vám hned vypíšu,“ dodala smířlivě. Druhý den opravdu zatelefonovala: „Standa Gross tyhle věci nefaxuje. Rodné číslo musí poslat poštou.“ Čekali jsme tedy, až pošta dobropis s rodným číslem dopraví. Skutečnost, že musíme miminko přihlásit na zdravotní pojišťovně do osmi dnů po narození a lékařka pro vyhotovení krevních testů u sedmidenního miminka potřebuje rodné číslo také, bylo odsunuto do pozadí. Čekalo se. Kupodivu dopis úředníci opravdu okamžitě odeslali, obálka se nikde nezatoulala, a matrikářka byla ochotna rodný list vystavit mimo úřední hodiny. Suma sumárum trvala celá procedura sedm dní. Když k tomu připočteme dobu, která uběhla od porodu do prvních úředních hodin, kdy jsme na matriku zašli, ať jsme počítali jakkoliv, pod devět dní jsme se nedostali. Stále nám chybí den do dodržení stanoveného termínu pro nahlášení narození dítěte zdravotní pojišťovně. No co, alespoň naše holčička konečně formálně existuje. A matrikářce i systému přidělování rodného čísla budiž omluvou, že v naší vesnici se miminko narodilo naposledy v roce 1940, a po čtyřiašedesáti letech až nyní. Úřední šiml v této oblasti žije dosud nezkrocený. V Unii bude lépe. Nebudeme už potřebovat rodná čísla – a možná se bude rodit více dětí mimo porodnice.
