Vítěz španělských voleb, socialista Zapatero prohlásil, že chce stáhnout španělské vojáky z Iráku. Působí jich tam asi třináct set a Španělsko patřilo v době irácké války k největším evropským spojencům amerického prezidenta Bushe. Prohlášení pochopitelně provokuje zásadní otázku: je to ústupek teroristům po útocích na madridská nádraží?
Pro a proti jsou vcelku přehledná. Proti stažení vojáků z Iráku hovoří právě to, že teroristé mohou rozhodnutí budoucí španělské vlády považovat za svoje vítězství. Jak snadno se jim podařilo zastrašit útočníka! Jak je Evropa zbabělá, poddajná, nebojovná! Může být něco silnějším ponětem pro další útoky? Pro jejich zmnožování?
Argumenty pro stažení jsou také jasné: socialisté nesouhlasili se španělskou účastí ve válce a kritizovali bývalého premiéra Aznara za masivní podporu Spojených států dávno před madridskými útoky. I proto zřejmě vyhráli volby. Je samozřejmě možné spekulovat o tom, nakolik voliče ovlivnily těsně před volbami právě atentáty. Nic to ovšem nemění na tom, že ve Španělsku byl odpor proti irácké válce od počátku velice silný. Výrazná většina Španělů byla proti válce a tedy i proti konání minulé vlády. Zvolili tedy vládu novou. To je demokracie.
A to je taky ten rozpor. Západní svět obhajuje v boji s teroristy své svobody, své hodnoty a svoji demokracii. A právě jeho svobody, hodnoty a demokracie se mohou ukázat jako neakceschopné v tvrdém střetu. Zdá se, že jakékoliv řešení je špatné. Na jedné straně ústupek teroristům a manifestace zbabělosti. Na straně druhé porušení základní logiky demokratické politiky a výsměch voličům. Na první pohled jednoduché východisko, totiž zdaleka tak jednoduché není – ano, Zapatero by mohl říci, že sice byl pro stažení před atentáty, ale nyní se situace zásadně změnila. Problém je v tom, že hlasy dostal až po atentátech…
A je tu samozřejmě ještě jeden problém navíc – není totiž úplně zřejmé, nakolik je vojenská přítomnost západních spojenců v Iráku stabilizujícím prvkem, nakolik je promyšlená a jaké má perspektivy.
Nepíše se mi to lehce, ale intuitivně se nyní přikláním k představě, že by bylo lepší, aby Španělé z Iráku neodcházeli. Napsal jsem tady toho hodně proti válce v Iráku a proti Bushově politice, nicméně válka proběhla, Irák je v takové situaci, v jaké je a teroristé pokračují v útocích tak, jak v nich pokračují.
Myslím, že madridské atentáty by měly být spíš jasným a posledním signálem pro Evropu, aby sjednotila svoji zahraniční a vojenskou politiku, pokusila se stát rovnocenným partnerem Spojených států a kladla si jasné podmínky ohledně budoucnosti Iráku i případných dalších amerických intervencí a pojetí „války proti teroru“. Jestli to totiž Evropa nedokáže, tak bude opravdu příliš lehce zranitelná a také její unie bude pouhým heslem, v nejlepším případě vzájemně výhodnou ekonomickou spoluprací, kvůli níž ovšem není ani zdaleka zapotřebí všeho toho vzedmutého evropanství a vzedmuté byrokracie.
