Agresivní Mazel a špinavé umění

Izraelský diplomat Zvi Mazel poničil na stockholmské vernisáži výstavy Making Difference jedno z vystavených děl. Když viděl do ruda, jakoby krví zbarvený bazének, v němž pluje loďka s obrázkem palestinské sebevražedné teroristky, která zabila dvacet lidí, strhl Mazel do bazénku okolní lampy a objekt tak prozkratoval. Přirozená reakce? Nebo naprosto neadekvátní hysterie, která mění umění na politiku?


Takový výpad politiků proti uměleckým dílům není zcela výjimečný. Někde vyzní do prázdna, jinde může vést k odvolání šéfa galerie. Jako třeba před časem v Polsku, kde se dva poslanci rozhořčili nad objektem, který podle nich zobrazoval papeže nedůstojně.
Je i jiný zvláštní vztah k umění. A to můžeme zůstat doma. Před nedávnem se občané jednoho města rozhodli, že nechtějí ve svém městě strpět plastiku sochaře Opočenského. Že se přeci nebudou dívat na dílo odsouzeného a souzeného sexuálního zvrhlíka.
Navozuje to celou řadu otázek. Může si umění dovolit cokoliv? Má neomezený azyl například jen na půdě galerií, nebo i jinde? Což takhle umělecky vyvedený hákový kříž na rukávu skina? Nebo na zdi vymezené pro sprejery? Je to základ pro podezření z trestného činu nebo umělecký artefakt? A nakolik „kontaminuje“ umělecké dílo osobnost jeho autora? Jak jsou na tom třeba pevně věřící křesťané – mohou například číst básně takové Sylvie Plathové, která spáchala sebevraždu a dopustila se tak smrtelného hříchu? A jak naložit se zvrhlíky typu Verlaina nebo Rimbauda či Wilda? Těch otázek je možno samozřejmě zformulovat mnohem víc. A odpovědi na ně nemusí být vždy jednoduché nebo jednoznačné. Stejně jako je stále složitější vůbec vymezit, co je to „umění“, nebo odpovídat na otázku, „proč to vymezovat“.
To mi připadá normální. Že ty odpovědi nejsou jednoznačné, jednoduché. Normální by mi připadalo i to, kdyby někdo měl pocit, že umělec překračuje svým dílem zákony, tak na něj podá trestní oznámení. Žijeme v právním státě.
A naopak mi normální nepřipadá, když si nárok, a dokonce velice agresivní nárok, na zhodnocení uměleckého díla dělají politici.