Kdysi se psaní korespondence pokládalo za výsostný žánr - a ten, kdo mistrovsky zvládal toto umění, býval současníky ceněn výš než kdokoli jiný. Časy se změnily, dnes je prostor listovní korespondence zaplavován esemeskami, pořád však schopnost napsat "umělecký" dopis patří do sféry literárního kumštu, zvláště když jde či může jít o korespondenci tvůrčí.
Kupodivu zrovna v době, která přísahá na autenticitu či hodnověrnost umělecké výpovědi, se nepřikládá tvorbě dopisů nebo vydávání jejich souborů náležitý význam - a přitom v takových epištolách mnohdy najdeme, pomyslně řečeno, učiněné slovesné perly. Nejde však jen o vytříbenou formu: dopisy mohou rovněž tlumočit až neuvěřitelné životní příběhy, které jako by ani nepotřebovaly dodatečně ztvárňovat v románovém vyprávění. Právem se pak může mluvit o "ojedinělém literárním díle", jak editor Pavel Čepický výstižně charakterizuje korpulentní soubor korespondence mezi surrealistickým básníkem a psychiatrem Zbyňkem Havlíčkem (Dopisy Evě) a jeho kolegyní Evou Prusíkovou (Dopisy Zbyňkovi). Jejich vzájemné epištoly z let 1960-1968 nyní vydal Torst a bezpochyby to je jedna z nejvýznamnějších knižních publikací poslední doby. Jenom aby čtenáři překonali nechuť z obsáhlého svazku a zkusili se začíst! Nebudou litovat.
Básník Zbyněk Havlíček zemřel na leukémii na jaře 1969, jeho láska Eva ho přežila ještě o čtvrtstoletí - a právě ona se stala ochránkyní jeho literární pozůstalosti včetně přijaté korespondence. Havlíček a Prusíková se seznámili v roce 1952 a jejich kolegiální přátelství záhy přerostlo ve fascinující milostný vztah - alespoň vskutku fascinující se zdá být podle ladění jejich dochovaných dopisů, které byly do vydaného svazku zařazeny v úplnosti, a to bez retuší. Máme co činit s unikátním vzorkem milostné korespondence, v níž vroucnost a oddanost sálající z Eviných dopisů tvoří přirozený akord k početnějším listům Zbyňkovým, které na nás navíc velice často (ačkoli v nich nechybí ani pracovní záležitosti atp.) působí jako svrchované umělecké dílo, například jako erotická surrealistická báseň v próze. Která žena by neuvítala dopis začínající oslovením "lásko lásko lásko lásko lásko lásko lásko lásko" - a přitom by nešlo o žádnou pózu, nýbrž skutečně o lásku. A podepisovali se "nejmojejší" nebo "nejtvojejší".
Čtyři roky před svou předčasnou smrtí napsal Havlíček své Evě: "Jestliže promarním možnost žít s Tebou v tomto životě, na tomto světě, ať z jakýchkoli důvodů, nezasloužím si nic jiného než prokletí." Renomé prokletého básníka už měl, nešlo ale o marnou lásku. Oba milenci mimochodem žili ve spořádaných manželstvích a těšili se v nich i rodičovství. Leč co na tom? Jak napsala Eva Prusíková v posledním odeslaném dopise: "I jeden dlouhý dlouhý život nám bude málo."
