Slavná ústava a lékaři bez hranic

V Afghánistánu přijali ústavu. Je to nesporně velký úspěch vyjednávání mezi národnostními skupinami, regionálními vůdci a centrální mocí, reprezentovanou především prezidentem, který do ústavy prosazoval silné prezidentské pravomoci. Přesto se mi zdá, jakoby způsob referování o situaci v Afghánistánu někdy sklouzával k čiré propagandě. Jakoby dnešní Afghánistán byl výhradně zemí, kde se spojencům podařilo svrhnout Taliban a ukázat teroristům, zač je toho loket.

Zemí směřující ke konsolidaci a demokracii. A nikoliv zemí, která je nadále ve válečném stavu, kde tisícům lidí hrozí smrt hladem a zimou a kde každý dosažený kompromis je natolik křehký, že už zítra nemusí platit.
Občas sice ještě problesknou zprávy, že Američané obnovili ofenzivu proti teroristům v Afghánistánu, či, že při bombardování bylo zabito šestnáct afghánských dětí. V tom domě měl sídlit teroristický vůdce, ale stala se chyba. V nejčtenějším tuzemském seriózním deníku jsem už ovšem například vůbec nezaznamenal informaci, která mi připadá typická a podstatná: mezinárodní organizace Lékaři bez hranic pozastavila své působení v nejotřesnějším utečeneckém táboře v Afghánistánu. Žije tu několik desítek tisíc lidí, kteří prchali před hladem a americkým bombardováním a už nestihli přejít hranice do Pákistánu nebo do Iránu. Těm lidem hrozí akutní riziko smrti hladem a zimou.Lékaři bez hranic pro ně často představují jedinou naději, když onemocní. Přesto zavelela tato proslulá humanitární organizace k ústupu. Proč?
V reportáži britského Guardianu jsem se dočetl, že představitelé Lékařů bez hranic tvrdí, že situace v Afghánistánu je nejhorší a nejnebezpečnější za posledních dvacet let. Právě tak dlouho Lékaři bez hranic v zemi působí. Tedy i v dobách občanských válek či vlády Talibanu. Dnes na ně ale útočí a také je zabíjí mnohem víc ozbrojených a těžko identifikovatelných skupin. Kdo jsou ti ozbrojenci? Těžko říci - možná docela "normální" zločinci, možná teroristé, kteří mají zájem na jakékoliv destabilizaci, možná bojovníci, kteří spojují jakoukoliv zahraniční pomoc se skutečností, že Afghánistán je okupovanou zemí. A že okupanty jsou navíc zvláště nenávidění Američané. Ať tak či tak, žádná velká stabilita.
Ne, netvrdím, že příběh Lékařů bez hranic a strádajících utečenců je jediným možným pohledem na současný Afghánistán. Tvrdím jenom, že má na prvních či čelních stránkách deníků nebo v televizním zpravodajství také co dělat. Hned vedle zprávy o přijetí ústavy. Nebo příběhu mladíka, který založil firmu a slušně vydělává, věří v budoucnost, je hrdý a to přesto, že při bombardování přišel o spodní část obou nohou. Tvrdím, že vůbec není nedůležité, zda se účastníci útoku na Afghánistán a boje s terorismem dokážou objektivně dívat na to, čeho v Afghánistánu dosáhli a dosahují.