Zešílel, psal - a pak se zabil

I takto hutnou formou se zřejmě dají charakterizovat životní a tvůrčí osudy Václava Ryčla, autora, z jehož pozůstalosti nyní nakladatelství Petrov vydalo v uspořádání spisovatele Václava Kahudy svazek textů s názvem Pavilon číslo 13 (pojmenovaným podle nejrozsáhlejšího oddílu knihy). Ryčl, rodem Slovák, leč píšící nebo tvořící česky, se dožil pouze osmadvaceti: již v mládí měl za sebou celou řadu nedokonaných sebevražedných pokusů, stále častěji byl internován v ústavech pro choromyslné, až nakonec si dobrovolně vzal život - právě na Silvestra 1994.

Nezachránila ho ani touha psát, díky tomu však po sobě zanechal pozoruhodnou literární pozůstalost. Své první povídky či prozaické fragmenty ale stačil uveřejnit ještě za svého života: nejprve v Literárních novinách a později ve sborníku Vokno.
Nynější knižní vydání většiny Ryčlovy pozůstalosti je určeno zejména širší kulturní či čtenářské obci. Jinak bychom totiž mohli oprávněně konstatovat, že jde o objevování objeveného, anebo že nejsme svědky skoro ničeho nového. Jde o to, že víceméně všechno, co má v této pozůstalosti nějakou estetickou hodnotu, již bezmála před šesti lety otiskl literární obtýdeník Tvar: v lednu a v únoru 1994 vydal ve své příloze základní Ryčlovy literární texty, jen s několika výjimkami. Ty si tehdy pozůstalí nepřáli předkládat veřejnosti a ty nyní můžeme číst v knižním vydání (kráčí mj. o vylíčení traumatického vztahu k pisatelově otci). Není však vyloučeno, že tzv. kulturní kruhy tehdy vůbec nevzaly edici Ryčlových textů na vědomí, a tak je dobře, že je máme k dispozici i v podobě knižní. Ačkoli by asi stálo za to opatřit danou edici zasvěceným komentářem, neboť takhle jsou čtenáři vydáni napospas chaotickým sentencím z pera Václava Kahudy, který na záložce lká, že prý jde "o hledání lásky, protože jen v ní může spočinout neklidné srdce" (tomuto klišé se musí nebohý Ryčl smát snad i posmrtně!), načež tvrdí, že čteme "pohádku". Tvrdit, že příběh trýznivého šílenství je pohádkou, to je zase příklad formulačního šílenství editorova!
Ve skutečnosti jde o pravý opak pohádky či pohádkového příběhu: Ryčlovy texty vypovídají o pozvolném rozpadu pisatelova vědomí (nikoli literárního výrazu) a o neslitovných podmínkách, v nichž se tento krutý rozlom mysli odehrává. Tj. v prostředí choromyslných nešťastníků, jimž Ryčl říká chronici, dementi či modří boys - a v jejichž společnosti se lékaři stávají podobně bezmocnými a usouženými polopacienty. O autorově knize můžeme bez nadsázky říci, že na mnoha místech byla takříkajíc napsána vlastní krví a zároveň i tváří v tvář elektrošokům. Tohle vše skončilo na jednoho Silvestra - a zbyl strhující, ale i hrůzostrašný prozaický dokument. Slavný Pavilon č. 6 z pera A. P. Čechova je ve srovnání s tímto peklem téměř čajíček...
Vladimír Novotný