Měl jsem za to, že nemá smysl psát nic k 17. listopadu. Napsáno bylo mnoho, hra na výročí se mi v principu nelíbí. Nakonec mě ale přece jenom něco zaujalo. V příloze MFD, která byla ostatně dost infantilně vystavena na číslici 14 - čtrnácté výročí, čtrnáct příběhů, čtrnáct fotografií …- odpovídalo čtrnáct čtrnáctiletých na otázku, s čím si spojují 17. listopad 1989. A dvě odpovědi byly opravdu mimořádné - tehdy odtáhli komunisti ze země.
To je přece bizarní představa. Komunisti to jsou jacísi novodobí nájezdníci, snad podobně jako kdysi Avaři nebo Mongolové přijeli odkudsi z východu na malých huňatých konících, krajinu poplenili a pak kočovali dál. Kde je jim konec? Odjeli zpátky na Východ, nebo někde na volných prostranstvích založili novou říši, nebo se konečně naučili usedlému způsobu života a asimilovali s místním obyvatelstvem?
Nechci rozebírat, jak asi se taková představa v hlavách čtrnáctiletých tvoří a nechci se tady ani pohoršovat nad tím, jak málo toho o své nedávné historii žáci osmých, možná devátých tříd vědí. Ten obraz stojí za úvahu sám o sobě. Tedy: komunisti jsou okupanti. Snad někdo s okupační mocí spolupracoval nad hranici pouhého strachu a dopustil se zrady, či jiného trestného činu. Na to máme zákony, lze s tím více méně exaktně pracovat. Ale jak pracovat s okupačním dědictvím jako celkem, když komunisti ze země odtáhli? Nijak. Prostě už tu nejsou. To jsme nebyli my. My dostáváme druhou šanci. Neasimilovali. Odtáhli. A ta druhá šance se týká dokonce i těch, kteří se nadále pojmenovávají po bývalé okupační moci. Je to jednoduché - budou-li pracovat k návratu okupantů, dopouštějí se zrady. Na to máme zákony. Nebudou-li se protivit zákonům, je vcelku lhostejné, jak si říkají. To neznamená, že máme zapomenout dějiny - nikoliv, buďme k nim zcela nemilosrdní a pokud možno nezaujatí. Ale nepleťme si jejich výklad s veřejným líčením před morálně-politickým tribunálem.
Připadá vám to jako příliš zjednodušené? Příliš rychle vyviňující provinilce? A především: nepravdivé? Jistě, běžnější je stále jiný obraz: nebyli to okupanti, my jsme to byli. Někdo víc, někdo míň, je to v nás a stále ještě ani pořádně nevíme jak silně. A nejenom, že nejsme schopni dosáhnout morální rovnováhy, jasně pojmenovat zlo a popsat naši nedávnou minulost, dokonce nejsme z těch či oněch důvodů schopni potrestat ani ty trestné činy. A pravděpodobně kvůli tomu všemu můžeme jen s hrůzou přihlížet tomu, jak potomkům okupantů neustále rostou preference…
Který z těch obrazů je vám bližší? Který se vám víc líbí? Podle kterého se spíš blížíme normálnímu životu v normální demokratické společnosti?
