V poklidné nedělní dopoledne jsem neprozřetelně zapnula televizi. To, co se zjevilo jako první na obrazovce, byl obličej Pavla Klusáka, hudebního publicisty Týdne, který právě bravurně pseudointelektuálními větami hodnotil jakési umělecké dílo. Zábavná na tom byla skutečnost, že vůbec nezáleželo na tom, co hodnotí…
Uchvacující však byla forma, s jakou Pavel Klusák hodnocení předváděl. Sice si nepamatuju přesně jeho mluvní obraty, protože normální člověk tak nikdy nepromluví, nicméně se jeho projev blížil kabaretnímu vystoupení s prvky absurdity… A nakonec je také dokonal.
Nevím, kdo se může na podobná teoretizování odtržená od reality dívat, ale možná i ostatní diváci stejně jako já prostě jen náhodou zapnuli a teď s úžasem zírají na předváděnou „estrádu“. Pokud si totiž přečtete v tištěných médiích odsuzující recenze na knížku, film či televizní inscenaci, nikdy to ve vás nenechá takový zážitek, jako vystoupení kritiků naživo. Jak se vzápětí ukázalo, centrem nedělního zájmu byl muzikál Excalibur. Do pořadu bohužel přijal pozvání i pan Karel Steigerwald, tvůrce libreta. Bohužel proto, že je to inteligentní člověk a z tohoto důvodu také nakonec z pořadu odešel. Zjistil totiž, že nemá cenu bavit se s lidmi, kteří jsou už předem naštvaní na to, co jste vytvořili a ani s vámi nechtějí diskutovat, jen proklamovat své pravdy. A tak zůstali kritici zase osamocení. A tím se završila absurdita. Najednou se projevilo, jak sami proklamujíc pravdy o bezduchosti šoubyznysu, který je vlečen sledovaností, jsou figurkami téhož systému. Kdyby si totiž stáli za všemi svými pravdami, nemohli by se teď předvádět z televizní obrazovky, nemohli by vůbec pracovat v celostátních médiích. Jenže to by zase nebyli vidět a jejich touha zviditelnit své ego je příliš velká. Možná stejně tak velká jako touha umělce vytvořit dílo. A v tom jsou stejní jako ti, které odsuzují. Obě strany si totiž jen hrají. Ale každá jinak.
