Po Praze se teď docela vážně tvrdilo, že státní cenu za literaturu plus státní cenu za překlad uměleckého díla letos obdrží manželská dvojice: překladatelka Anna Kareninová a básník Petr Kabeš. Obě poroty (tzv. původní a tzv. překladatelská) totiž rozhodují nezávisle na sobě a nemají tušení, zachovávajíc zákon o mlčenlivosti, co činí porota druhá. Mohlo se tedy stát všechno, mohli jsme se pobavit nebo kroutit hlavou, leč nestalo se.
Spolu s Kabešem nakonec státní cenu získal nestárnoucí Dušan Karpatský, arcipropagátor chorvatského písemnictví (psali jsme o něm v Literární reflexi již loni před Vánocemi).
Z pohledu veřejnosti šlo o prubířský rok: na státní cenu byli nominováni jen ti literáti a překladatelé, které někdo navrhl. Proto zůstal stranou Miloslav Topinka (na toho "zbyla" prestižní Cena Jaroslava Seiferta), nikdo si nevzpomněl na Jiřího Grušu ani na některé jiné významné spisovatele. Jenže kalkulovat s pomíjivou čtenářskou popularitou také může vést k nesmyslnému nedorozumění: potom by se zdálo, že sympatické knihy Květy Legátové mají větší uměleckou hodnotu než například tvorba již zmíněného Gruši, což vskutku nemají; nikoli náhodou v porotě, která loni odhlasovala státní cenu za literaturu pro Legátovou, "seděl" i novinář z polobulváru!
Nicméně: v dosavadní historii udělování státních cen se odehrávají všelijaká story. Bejvávalo, že podřízení navrhli na cenu svého nadřízeného, anebo nadřízený vehementně protlačoval svého podřízeného. Nebo někdy porotce horoval pro literáta, jehož dílem se zabývá, jindy se porotci zasazovali o jedinou knihu, kterou znali - holt i odborníci jsou jenom lidé a lidé jsou často jenom odborníci. Dost rozšířená je i choroba navrhovat na státní cenu své dobré rodáky. Stačí, aby jeden z kandidátů pocházel z nějakého Novotuchoměřicka a hned všichni porotci, kdo mají cosi malinko společného s Novotuchoměřickem, ztratili soudnost a nadhled a prosazovali onoho Novotuchoměřičana. Zda si kandidát cenu zaslouží či nikoli, to je úplně jedno, jak se o udělování státních cen vyjádřil například Ondřej Horák. Ale úplně jedno je to pouze šéfredaktorovi Tvaru Horákovi, nikoli kulturní obci.
Z tohoto hlediska je udělení státní ceny za literaturu Petru Kabešovi věru šťastnou volbou. Vždyť letošní laureát Kabeš není ničí nadřízený ani podřízený a nevězí po krk v nějakém provinčním a provinčně nevraživém Novotuchoměřicku: je to výrazný český básník. Problém ale je, že tzv. širší veřejnost čili česká společnost ho žel pramálo zná. Čí je to však chyba: Petra Kabeše, anebo naší české společnosti?
