Minulý týden jsem měl tři velmi silné zážitky. Nebojte se, netýká se to psů ani Costnera. Tentokrát je to hodně abstraktní. Takže přece varování - kdo nemá chuť číst o transcendenci, natož vztahu transcendence a páchnoucích záchodků, ať se protentokrát komunikaci se mnou raději vyhne. Tak pro jistotu už tady - hezký den.
Sešel jsem se po letech se svým přítelem a trochu jsem se toho setkání bál. Jaroslav před nedávnem konvertoval ke katolické církvi a já tuhle instituci opravdu rád nemám. Přitom bylo jasné, že o tom budeme mluvit. Dopadlo to dobře - ve velmi abstraktní diskusi jsme probírali téma transcendence a Jaroslav mi vysvětlil, že katolickou církev považuje za jednu z historií a tradicí odzkoušených možností, jak kultivovat to, co odkazuje k přesahu mimo náš každodenní život, mimo prosté a zoufalé odžívání našeho času, mimo relativnost hodnot, mimo beznaděj. Prý to máme v sobě všichni. Ale neumíme s tím pracovat. A ani kolikrát nevíme nakolik jsme nešťastní.
Povídal jsem si s jedním vynikajícím muzikantem, který už dávno problémy boha a transcendence řeší příklonem k zen-buddhismu. Říkal něco podobného jako Jaroslav. Jako individua žijeme ve skálopevném tupém zajetí představy, že jsme celý svět. Přitom jsme jenom kapkou, která se oddělila po nárazu příbojové vlny o skálu z oceánu kosmického vědomí. Smysl můžeme nalézt jenom ve zpětném propojení s oceánem, nikoliv ve lpění na vlastní výjimečnosti. Pro Vlastislava není důležité ten "kosmický oceán vědomí" nějak personifikovat, nějak blíž kulturně specifikovat, ale také ho nazývá bohem.
Moje osmnáctiletá dcera Tereza byla o víkendu na výletě s dětmi z dětských domovů. Jedna čtyřletá účastnice výletu zjevně ještě nikdy na výletu nebyla, nebo si to nepamatovala, rozhodně si to spojovala s téměř posvátnou atmosférou. Byl to pro ní Výlet, neustále očekávala, kdy to nastane, kdy už se to uskuteční, jak to vlastně bude vypadat. Ještě než dorazili na místo určení kdesi v Krkonoších, zastavil jejich autobus na pauzu. Terka šla nedočkavou holčičku doprovodit na záchod, byly to takové páchnoucí nehezké záchodky kdesi u silničního odpočívadla. Ale holčička už to svoje očekávání nemohla vydržet, před těmi záchodky Terku objala, přitiskla se k ní a zašeptala: "Tak už jsme tady."
No, nic. Já jenom, že si stále podržuji trochu toho imanentního relativismu. Hezký den.
