Telefonní čísla „dobrých“ lékařů se nesvěřují jen tak někomu. Jak jsem zjistila, pro své zdravotní propady, kterým se nevyhne v životě nikdo, je třeba mít síť svých lékařů, kteří jsou osvědčení. Kontakty na ně se uchovávají v diářích pacientů šetrněji, než poštovní známky ve filatelistickém albu…
Moje poslední setkání s kamarádkou se neslo ve znamení výměny „supertajných informací“ o dobrých lékařích. Ona mi prozradila telefonní číslo výborné rodinné lékařky, která má specializaci lékař pro dospělé, lékař pro děti a homeopat dohromady, a já jí za to prozradila kontakt na zubaře, který rozhodně uklidní jejího vystresovaného syna, jehož nemůže nikdo z rodiny od poslední návštěvy lékaře dostat do ordinace na spravení malého kazu. Informace jsme si vyměnily, téměř se rozhlížeje, zda se nikdo nezvaný na našich tajemstvích nepřiživil. V jednom mi však nepomohla. Na otázku, zda nezná dobrého ženského lékaře smutně pokrčila rameny: „Takový v našem okolí neexistuje.“ Škoda.
Proč já vlastně toužím vyměnit milou a vstřícnou ženskou lékařku, která v ordinaci disponuje přívětivou a hodnou zdravotní sestrou? I přesto, že se moje návštěvy odbývají jen preventivními kontrolami. Protože, když jsem naposledy přišla do čekárny, vědoma si zdůraznění ženské sestry při telefonickém objednání, že mám přijít ve dvě hodiny v určený den, ve stejnou hodinu byla čekárna plná žen, které od sestry dostaly docela stejné instrukce. Protože židlí bylo v čekárně méně než osob, vyčkávání na pořadí sestávalo z hry podobné „škatulata, hejbejte se“, kdy více zdatné ženy postupovaly svoji židli méně zdatným. Když se blížila druhá hodina, vmáčkla se do čekárny poslední „objednaná“. V tu chvíli se otevřely dveře ordinace, zvedla se první v pořadí, a z ordinace se ozval milý melodický hlas sestry: „Paní Nováčková, pojďte dál.“ A do ordinace v klidu vkráčela žena, která přišla v pořadí poslední. Při nedůstojném vyčkávání jsem si uvědomila, že ačkoliv jsou paní doktorka i sestřička vlídnost sama, na anonymních pacientech jim zas tolik nezáleží a tento postoj se ani nesnaží kamuflovat. Po hodinovém čekání, jsem se dočkala, a prohlídka se konala ve zběsilém tempu. Když jsem při odchodu ještě chtěla vznést dotaz ohledně mého zdravotního stavu, sestřička mě vyprovodila ze dveří slovy: „Běžte, běžte, máme v čekárně hodně lidí.“ Nebylo jich tam zas tak moc, ale krabice s kafem připravená na skříni mluvila jasně – pracovní doba není od toho, aby se celá propracovala. Tehdy jsem se pevně rozhodla. Možná jsem zhýčkaná od „dobrých“ lékařů, jejichž telefonní čísla se předávají jen dobrým známým, ale čekat v plné čekárně už mi připadá ponižující. „Dobrý“ lékař je schopen zvládnout i s objednáváním stejně a možná více pacientů, než ostatní, a ještě se jim věnovat. A nikdy vám nedá najevo, že jej zdržujete. Jenže za koho já tenhle „nešťastný“ zdravotní tým vyměním? Zapátrám mezi přáteli, možná někdo přece jen skrývá kontakt na dalšího „dobrého“ lékaře...
Máte také síť svých „dobrých“ lékařů?
