Mělo by nás zajímat, kde se v sousedním Německu nejvíc věnují českému písemnictví, současnému i klasickému - a takovým centrem německé slavistiky a bohemistiky se v posledních letech stala nikoli pracoviště v Mnichově nebo Berlíně, nýbrž Institut slavistiky v nevelké Univerzitě Postupim (Potsdam). Někteří naši učenci sice ani nevědí, kde Potsdam leží, to však nevadí: podstatné je, že se v Potsdamu/Postupimi pořádají sympozia o české literatuře, například o Máchovi, o Vrchlickém, letos na jaře o surrealismu - a nyní v září o "učiteli národů" Janu Amosu Komenském, ve světě ovšem známém výlučně pod jménem Comenius. Se jménem Komenský bychom v cizině neuspěli.
Postupimské sympozium o Komenském se protáhlo na celých pět dní a zúčastnili se ho badatelé z mnoha oborů, tedy nejen literární vědci a jazykovědci, ale také teologové, filosofové, historici, religionisté... Ač komeniologové působí v mnoha zemích, přijeli jen vědci němečtí a čeští, i když někteří z nich pobývají v Torontu, v Římě či v Paříži. Po odborné stránce bylo sympozium inspirativní: prolínala se tu nejrůznější stanoviska, což bývá pro myšlení to nejdůležitější. Největší problém však představoval sám předmět sympozia - Jan Amos Komenský.
Zjednodušeně řečeno totiž jde o osobnost, jejíž působení se vyznačuje tak neuvěřitelnou šíří, že se vůbec nedá obsáhnout. Komenský se vrhal do všeho možného: do církevní politiky, do válečných plánů, do rosenkruciánství, do mystiky, do pedagogiky, do literatury, do všenápravy lidstva... A vytvořil natolik gigantické dílo, až se paradoxně vymyká možnostem zkoumání i ve vědecké obci. Stejné je to i s jeho literární tvorbou: ač je z valné části nově vydána, můžeme konstatovat, že se nečte. Žactvo školou povinné sice sahává po klasikově Labyrintu světa, skoro nikdo si ale nepřečte i druhou část o "ráji srdce". V tomto směru Komenský žije v našich myslích jako ikona, kterou máme před očima, ale dohromady o ní nic nevíme. A zabývají se jí sice četní úctyhodní odborníci, žel však jenom oni. Osobnost Komenského se proto stává de facto neznámým pojmem našich kulturních dějin.
Ale on sám měl nejvíc nahnáno z toho, čemu říkal "asijská mnohomluvná prázdnota", tj. z plytkého žvanění, neumění mlčet a neschopnosti říkat jen to, co je nezbytné. Proto také navrhoval zřídit funkci Profesora nezbytných věcí, jenž by nás poučil, co všechno může člověk postrádat. My jsme si to ale trochu otočili - a zaplaveni mnohomluvností postrádáme pomalu i Komenského...
