Návrat Frivolína (z předešlých let)

Svou tvorbou tak vytvořil jakýsi kulturní most mezi námi a Slovinskem - a tímto mostem byl a je i po roce 1989, kdy mu vyšly i knižní soubory jeho kritických zamyšlení - a pochopitelně i další překlady. Stojí za zmínku, že Benhart jako živá legenda naší slovenistiky napsal rovněž zajímavé paměti pod názvem Zářivý den u řeky (vyšly česky i slovinsky - jak jinak), v nichž mj. líčí svá první setkání se slovinskou kulturou. Nyní mu v brněnském nakladatelství Větrné mlýny vyšla kniha s názvem Všichni jsme naši, v níž se Benhart představuje jakoby z jiné stránky: jako vtipný publicista, jako duchaplný ironik. To znamená i jako někdejší redaktor literárního měsíčníku Plamen, v němž pracoval po celá léta šedesátá, a také jako aforista, který tenkrát i později publikoval pod pseudonymem Frivolín. Tady ovšem jde o typický benhartovský žert: texty "jeho" Frivolína, čili Františka Benharta, vůbec nejsou frivolní, aspoň ne tak, jak bychom to očekávali, a pokud jsou v nějakém smyslu neuctivé a nekonvenční, tak vůči dokovým konvencím, ideologickému změtení mysli a vůbec tomu všemu, co pak vtělil Václav Havel do pojmu ptydepe: nesmyslného úředního jazyka, který se vyžívá ve své nesmyslnosti. Dnes už se takové mluvě neříká ptydepe, nýbrž bruselský úřední žargon, to však před lety Benhart-Frivolín věru nemohl tušit. Beztak se však dovedl ohlédnout jak nad vlastními aforismy, tak i nad svým životem se slovinštinou s patřičným nadhledem a s vědomím, že se pořád snažil "překročit svůj vlastní stín" - a když už ne jako Benhart, tak aspoň jako Frivolín, který kdysi vyřkl prorocká slova: "Princip naší školy: V druhých vidět voly." Jeho knížka je pochopitelně především "komentářem k předešlým letům", jak zní podtitul, znenadání ale zjistíme, že se toho v některých ohledech moc nezměnilo. A že vedle hloupých Fridolínů bude vždy zapotřebí sice potměšilých, ale hlavně prozíravých Frivolínů