Literát a publicista Martin Daneš je generační vrstevník Michala Viewegha, leč do jeho popularity má daleko - a možná o ni vůbec nestojí. Zato ji může o to potměšileji ironizovat, jak také učinil ve výtečné humoristické knížce Jak se nestat spisovatelem, v knize, kterou naše kritika přešla skoro sborovým mlčením.
Daneš se po návratu z francouzského exilu stal spisovatelem, ale spisovatelem trpěným, o kterém se nepíše (takto neblahý osud potkal i jeho prozaickou knížku Pokusy o lásku, pokusy o rozkoš), a dále pilným publicistou, který se svými názory často narazil, a to skoro pravidelně, lhostejno, zda měl pravdu nebo nikoli. (Daneš uveřejňoval skoro deset let své politologické komentáře i na stránkách Mladé fronty Dnes). Přinejmenším si na rozdíl od svých cenzorů nečiní monopol na pravdu: snaží se pouze bez skrupulí vyslovovat svá nejednou dosti kontroverzní stanoviska.
Souborem takových značně "nezavedených" stanovisek je i nová Danešova publicistická kniha s názvem Nevěřte báchorkám, kterou vydala pražská pobočka známého olomouckého nakladatelství Votobia. Jde o sumu jedenapadesáti článků na aktuální témata, textů, jež zprvu vycházely na pokračování v týdeníku Profit (pod názvem Mýty a realita), potom však bylo jejich publikování ze dne na den zakázáno. Paradoxní je, že redakce Daneše vyzvala, aby si v roce 2002 zahrál na disidenta a publikoval v Profitu dál, jenomže pod pseudonymem. Autor totiž rediguje erotický magazín - a to se stalo záminkou k potlačení jeho politických či publicistických postojů, neboť se prý musí dbát ohled na případnou negativní reakci "některých prudérnějších čtenářů". Z tohoto pohledu by například politická comicsová satira Zelený Raoul už iks let nesměla vycházet, kdo však chce bít, vždy si hůl najde. Podstatnější je, že Danešovy články shromážděné v knize Nevěřte báchorkám se skutečně dopouštějí jednoho smrtelného hříchu: požadují totiž, abychom konečně přestali věřit báchorkám, které pokládáme za něco svatosvatého a kterým tak rádi sedáme na lep, ať jde namátkou o mýtus o fundovanosti ex-prezidenta Havla na poli mezinárodní politiky, o mýtus o možném přerozdělení národního produktu v režii V. Špidly, anebo také o mýtus o "vysoké kultuře", která leckdy nabývá podobu "vysokokulturního kýče", například v dnes již zrušené televizní Katovně: u ní Daneš upozorňuje zvláště na zoufalý nedostatek kritické sebereflexe jdoucí ruku v ruce s přebytkem sebevědomí.
Martin Daneš své polemiky s českými báchorkami a mýty v závěru přirovnává k našemu lpění na novoročních předsevzetích, která bychom si už jednou provždy měli přestat dávat. A zkusit se též zbavit víry ve všelijaké báchorky. Kéž by jeho knížka pomohla vyvrátit aspoň jeden z uvedených mýtů!
