Máme (můžeme) křtít knihy?

Když nějaké nakladatelství (nebo i vydavatelství) vydá knihu, má z toho radost (nebo má mít radost) a chce ji dát veřejně najevo. A tak se v Evropě už před drahnou dobou zrodila pěkná tradice, v souladu s níž knihy slavnostně přicházejí nebo vstupují na svět, představují se čtenářům, dávají o sobě vědět. To vše za přítomnosti autora, někdy překladatele, vydavatele, stále častěji i sponzorů.

Potom se podobným akcím začalo nějak říkat. Všelijak, v souladu se zvyklostmi v té či oné zemi - ale u nás se v poslední době prosadil název "křest knihy".
Dozajista jde o nadsázku, každému je přece jasné, že křtít můžeme pouze člověka, nikoli knihu, cédéčko nebo něco takového. Divadelní, filmový či televizní pořad má premiéru, též hudební dílo, výstava má vernisáž - jen u knihy se tápe, a tak kdosi připadl na název "křest". Dokonce se někdy u příležitosti slavnostního uvedení knihy do života vydává tzv. křestní lístek, což bývá milé a půvabné. Leč nadsázka nebo nenadsázka, v mnoha zemích mluvit o "křtu" knihy je zcela nemyslitelné, ať jde o Francii, Německo, Velkou Británii, Rusko... Všude tam jsou názvy mnohem civilnější, i když je patrné, že žádný dokonalý terminus technicus nemají k dispozici. Proto se v cizině občas mluví o "prezentaci knihy" (jistě, napadá nás hned srovnání s prezentací konzumního zboží), jindy pro změnu o "vernisáži knihy", což také není to pravé ořechové.
Duchovní lidé na fakt "křtu knihy" z pochopitelných důvodů reagují nevraživě, ba podrážděně. Např. básník a prozaik Pavel Rejchrt má za to, že když připustíme, že nejenom lidi, ale i věci (tedy i knižní publikace všeho druhu) se dají pokřtít ve smyslu křesťanském, potom to znamená, že všechno tzv. pohanské v knize ( Rejchrt mluví o nehorázných bludech, o estetické chvástavosti, o lehkomyslném rouhání, o hloupém vtipkování, a dokonce i o veškeré duchovní pýše, o projevech spontánní nadřazenosti na "obyčejné lidi") by jako učiněný spletenec nepravosti musel projít aktem pokání, poněvadž právě v něm je původní smysl křtu a právě pokání mu kdysi vtisklo smysl. A Rejchrt podotýká, že by kniha musela být pohřbena a teprve pak znovu povstat k životu, ale hodně jinému, než který byl do ní zprvu vepsán...
Tolik literární umělec, kterého pojem "křest knihy" jednoznačné pohoršuje. Žel nic naplat - tento pojem se už zalíbil a zavedl. Aspoň bychom však neměli "pohanskost" obřadu přehánět, trhat na "křtu" knihu na kusy, polévat ji vínem (kolikrát špatným) a vůbec provozovat s knížkou psí kusy. Abychom totiž mohli aspoň metaforicky právem mluvit o křtu knihy!