Angličtina, policisté a vůbec…

Kamarádce ukradli kabelku. Na to by nebylo nic tak zvláštního. Není na tom ani příliš pikantní to, že ona kamarádka je policajtka a její manžel policajt, takže její návrat domů provázely značné obavy před reakcí manžela: jak je možné, že ženě policajta a navíc policajtce ukradnou kabelku? Mnohem neuvěřitelnější byl zážitek z obvodního oddělení městské policie Prahy 1 v Bartolomějské ulici.

Místo uvádím záměrně, aby bylo jasné, že z hlediska turistického ruchu sem spadá pravděpodobně největší počet okradených turistů. Během čekání u okénka turisté opravdu dorazili. Byl to starší manželský pár z Belgie. Zatímco konečně začali sepisovat s kamarádkou ztrátu kabelky, naklonil se belgický turista do okénka. Turista se snažil mladému policistovi vysvětlit, že byl okraden, jenže dozvěděl se česky toto: „Já vám nerozumím.“ Policista bezmocně krčil rameny a neodpustil si: „Máte mluvit česky.“ Turisté se samozřejmě bezmocně rozhlíželi, tak jsem se jich anglicky zeptala, jak jim mohu pomoci. Pán, Belgičan, mi vysvětlil, že mu zloději ukradli z kapsy bankovní kartu a dva tisíce korun. Karta je již zablokovaná, nicméně mu v bance poradili, ať krádež pro jistotu nahlásí. Tak s ženou přišli. Přeložila jsem to policistovi a ten se místo vděčnosti, že může s cizinci komunikovat, rozkřičel, že se ale pán nesmí divit, že byl okradený, když má na kalhotech tak blbou kapsu. To jsem nepřeložila. Policista chtěl také vědět, jaký typ karty se ztratil, kde se to stalo, z jaké země turisté přijeli, a tak. Vše se dozvěděl. Načež prohlásil, že tedy vše zapíše a oni, cizinci, se pod to pouze podepíší. Belgičan souhlasil, ale vzápětí mu došlo, že bude podepisovat cosi v češtině, čemuž nebude vůbec rozumět. Pak se Belgičanka zeptala, jestli policista opravdu nemluví anglicky, nebo německy. Policista v okénku začal být nervózní, dožadoval se překladu, tak jsem mu vše přeložila. V tu chvíli se ale naštval, a prohlásil, že tedy zavolá jejich tlumočníka. A zmizel. Byl večer, a pravděpodobnost, že někdo přijede odkudsi tlumočit, byla nulová. Belgičané zesmutněli, protože se jim nechtělo trávit drahocenný čas v Praze u policajtů. Tak jsem se jich opatrně zeptala, jestli raději nechtějí věřit tomu, co policajt napíše, podepsat české prohlášení a jít se bavit do večerní Prahy. Nadšeně přikývli. Naklonila jsem se tedy do okénka a důrazně policajtovi sdělila, že pán OPRAVDU VELICE RÁD PODEPÍŠE TO, CO MU POLICISTA PŘEDLOŽÍ. „Stejně bych teď žádného tlumočníka nesehnal,“ pokrčil rameny policista, vzal si Belgičanův pas, sedl k psacímu stroji a zasadil do něj papíry proložené modrým kopírákem….
„Jak to, že se na obvodu Prahy 1 policajti nedomluví žádným cizím jazykem?“ dožadovala jsem se odpovědi, když jsme s kamarádkou a jejím malým synem odcházeli z Bartolomějské. „Víš kolik tam ten kluk má měsíčně?“ pokrčila kamarádka rameny. „Tak dvanáct hrubýho, víc ne. Za to žádný vzdělanec pracovat nepůjde.“ Představila jsem si kolik cizinců každý den dorazí na oddělení, a bylo mi stydno. A pak jsem si uvědomila, že je vlastně velice hezké, že se nám dnes zdá divné, když se někdo nedomluví anglicky. Není to tak dávno, co se to samé předpokládalo o ruštině. Takže nakonec z mizerného příběhu vylezla docela optimistická pointa.