Ke čtení na léto zpravidla nepatří více či méně odborné publikace (pokud nemusíme za každou cenu dokončit diplomovou, doktorskou nebo habilitační práci), jenže si kolikrát pouze v létě dovedeme najít čas, abychom se rozhlédli po krajině a položili si (třeba jenom v duchu) otázku, co se s ní děje, co ji čeká a k čemu její proměny (zvláště ve střední Evropě) nakonec povedou. K takovému přemýšlení (kdysi se říkalo přemejšlování) by nám mohl napomoci velice zajímavý sborník nebo sborníček, které vydalo malé pražské nakladatelství s veskrze mnimopražským názvem Malá Skála - a který má titul "Krajina zevnitř". Některé stati byly přímo napsány pro tuto publikaci, jiné vycházely během minulých let kupříkladu v nonkonformním kulturním magazínu UNI nebo vznikly při jiných příležitostech. O krajině (jak o té vnější, tak o té vnitřní) v knize promlouvá ornitolog, biolog, socioložka, geolog, rostlinný sociolog, archeolog, zoolog i literát; sborník uspořádal znalec barokní krajiny, mladý kulturolog a básník Pavel Hájek. V jednotlivých textech se důsledně rozlišují pojmy "krajina" a "příroda", přičemž krajina se chápe především jako náš obraz světa, jako něco, čemu rozumíme, k čemu se vyslovujeme (kupříkladu když něco přirovnáváme k "měsíční krajině") - a co také odpovídá nebo má odpovídat tomu, co slavný německý filosof Martin Heidegger charakterizoval slovy "básnicky bydlí člověk".
Mnozí z nás však dozajista bydlí nebásnicky a rovněž krajina (zevnitř i zvnějšku) dnes v mnoha směrech ztrácí - alespoň v našich očích - někdejší poetické, romantické rysy. Autoři se shodují rovněž na tom, že všeobecně dochází k estetickému znehodnocení krajiny, a to způsobem. který bez obalu srovnávají s noční polucí. Nejde jenom o zhoubné dílo "učených nevědomců", lidí, kteří podle španělského myslitele Ortegy y Gasseta ze znalosti "nepatrného kousku vesmíru odvozují pocit moci", nýbrž o všeobecné přesvědčení, že technika, a to jakákoli, je synonymem hodnot moderní doby. Tohle třeba vedlo k totální proměně regionu, v němž stojí jaderná elektrárna Temelín: kvůli ní se zlikvidovaly či doslova zplanýrovaly jak původní vazby lokální společnosti, tak kulturní prostředí, po staletí utvářené místními obyvateli. I kdyby nakonec Temelín nebyl uveden do provozu, škody, které způsobil, jsou nevratné, konec jedné lokální kultury je definitivní, revitalizace tamější krajiny je už nemožná.
Autoři sborníku sice stojí na pozicích kulturní ekologie, nejde jim však o kritiku nynějších politických a ekonomických rozhodnutí, nýbrž o mnohem závažnější skutečnost: že se totiž právě při zkoumání estetiky krajiny intenzivně přesvědčujeme, jak před našimi smysly dochází ke konci neolitu, tj. historického období, které po tisíciletí vtiskovalo celé krajině zemědělský ráz. Prohlašují, že už od sedmdesátých a osmdesátých let minulého století se "doba zemědělská" nenávratně "vypařuje", že dochází k systematickému odpřírodnění krajiny, že vzniká krajina neznámá, tzv. syntetická, jinými slovy postagrární - a že v jejím rámci jsme svědky vzniku jakési záhadné "nové divočiny", která může nabýt podoby, kterou si vůbec nedokážeme představit.
Nedojde tudíž ani k vítězství člověka nad přírodou, ani ke globální ekologické katastrofě, ani k uskutečnění koncepce trvale udržitelného rozvoje. Co zažíváme dnes, konstatuje se ve sborníku Krajina zevnitř, je "spíše stav po konci světa, který se skoro nekonal, po triumfu civilizace, k němuž skoro nedošlo, po uvážlivých rozhodnutích, která jsme skoro neudělali." Nikoli náhodou se v této "nové divočině" už začínají odehrávat některé nové české prózy (namátkou Smrťáci Martina Komárka). Přinejmenším z našeho obzoru začínají mizet jakékoli obzory - v jejich vnímání nám zabraňují reklamy. Doufejme, že (nikoli) literární...
