Prezident Klaus se po výsledcích referenda vyjádřil jen ústy svého tiskové mluvčího, neprojevoval žádnou zběsilou radost, megadýchánku na Hradčanech se neúčastnil, řekl cosi o tom, že výsledek se dal očekávat a že je logický. Řada kolegů prezidenta za tyto způsoby pokárala – je málo proevropský, málo všelidový.
Mně naopak připadá takové chování jako balzám, když ho srovnám s nedůstojným pohybem premiéra Špidly po pódiu, či jeho nepochybně líčenou hektickou radostí hraničící až s hysterií.
Na Hradčanech proběhla docela obyčejná novácká estráda a člověk by se měl spíš zamyslet nad tím, s čím to jdeme do té unie, než se shánět po prezidentovi. Některá čísla byla vyloženě trapná, někteří účinkující byli buď opilí nebo senilní, dramaturgie jakoby z oka vypadla nejenom nováckým zábavním pořadům, ale i Televarieté z let osmdesátých. A pak se náhle do středu dění přišoural introvertní Špidla ve vínové košili a oslovil národ. Zkusil zahřímat, zkusil zazpívat a dokonce jednou ve velkém gestu, připomínajícím loutku řízenou skrytými lanky, zvedl paži. Pak ještě na pódium vtrhli dva rozjívení ministři a zejména Petr Mareš úroveň trapnosti ještě rozhojnil – naznačoval radostný a prudký tanec a tleskal do rytmu s typicky mírně skousnutým spodním rtem. Připočtěte k tomu ještě Špidlovy výroky o tom, že ani neví, kdo mu sdělil výsledky referenda a kdo mu gratuloval jako první, protože to čekání bylo tak těžké a ten okamžik tak silný. Vezměte v potaz, že i průměrný student střední školy si mohl už po prvním dnu referenda být jist celkovým výsledkem a že celkový výsledek byl s ohromnou měrou pravděpodobnosti odhadnutelný už před začátkem referenda. A vyjde vám z toho obrázek poněkud nedůstojné, chtěné, amatérsky populistické a trapné šou.
Alespoň mně takový vychází a mnohem případnější mi připadá chladné konstatování skutečnosti, kterou bylo možno očekávat a která v sobě spojuje celou řadu pozitivních, ale i negativních očekávání dalších.
A jistě je možno spekulovat o tom, zda jsme jako národ málo spontánní, proč se v Polsku radovali více a jestli o nás něco významného vypovídá to, že se tolik radujeme, když zvítězí hokejisté nebo se žení Vladimír Šmicer. Jenomže to nic nemění na tom, že ze Špidly a Mareše prostě tribunové lidu nikdy nevyrostou a že tahle země zřejmě vzala návrat do Evropy skutečně jako hotovou věc už dávno a větší oslavy si dopřeje až po nějakém dalším větším úspěchu. Třeba na fotbalovém Euru, nebo při zavádění Eura.
