Lepší chytré ne, než tupé ano

. Představa – byť zjednodušující – že bychom byli bariérou svobodného pohybu lidí a zboží mezi Polskem a Slovenskem, nebo dokonce třeba v prostoru mezi Polskem, Rumunskem a Bulharskem, je směšná.
Jenže je velký rozdíl v tom, jestli tam půjdeme jako ovce, smířené s nezbytností, s hlavou skloněnou a skryté ve stádu, abychom pokud možno nechytli ten první náraz. Nebo jestli tam vstoupíme s jasným očekáváním výhod i rizik a především s ambicí podílet se na vytváření budoucí podoby unie. Zastánci vstupu mohou sice stokrát omílat, že odpůrci vstupu zbytečně straší, že v některých ohledech budeme občany druhé kategorie. Mají pravdu v tom, že v lecčems je to věc dočasná. Ale druhá věc je, že občany druhé kategorie se skutečně staneme, budeme-li unii přijímat jako něco hotového, příliš velkého a velkolepého a taky trochu tajemného na to, abychom to mohli nějak ovlivnit.
Hloupá oficiální kampaň podporující vstup do unie a neschopnost řady politiků jasně formulovat argumenty pro a proti a analyzovat rizika má ovšem právě takový charakter. Má charakter tupého automatického “ano”.
V tomto smyslu je mi sympatičtější zargumentované “ne” některých politiků, ekonomů, publicistů. Předpokládám, že pro většinu z nich je to “ne” velmi racionální a tedy že si nemyslí, že do unie nevstoupíme, nebo že zvrátí výsledek referenda. Paradoxně mohou chytrá “ne” přinést i více “ano” dosud nerozhodnutých lidí – ti totiž dostanou šanci konfrontovat se s nějakými argumenty, nad něčím se zamyslet, s něčím se identifikovat či se proti něčemu vymezit.
Vládní kampaň opřená o tvrzení typu, že se “ceny příliš nezvýší” nebo, že se “důchodci nebudou mít hůře”, či o tvrzení paní z Finska, že “po vstupu do unie finské firmy prosperují” žádnou možnost konfrontace s argumenty nedává.
A já? Nevím, ještě přemýšlím. Chci se dobrat chytrého “ano”.