Když jdu po Praze s Čechoameričany, stydím se za ně. Neustále se zastavují s cizími, neznámými lidmi. Zapřádají s nimi konverzaci. Ptají se jich na hlouposti. Chtějí od nich slyšet názory na politiku. Jsou prostě k nesnesení komunikativní. A já stojím vedle a polévá mě stud. Vždyť ať si, proboha, každý hledí svého.
Tak zrovna včera. Přijel do Prahy na návštěvu kamarád, co sem nelétá často, tak jednou za dva roky, přestože se tady narodil. Už je Američan, ale máme půlku životních vzpomínek společnou. Na žvýkačky Pedro za korunu a Donalda s obrázkem za dvě padesát, na Bolka a Lolka a panáčky z …A je to! Druhou půlku odlišnou. A tak si vyprávíme o té společné polovině a procházíme Prahou.
Jdeme kolem pána, co natírá plot. „Hezký plot,“ říká můj kamarád. Pán nic. „Nechcete pomoct?“ ptá se můj kamarád. A co je nejhorší, myslí to upřímně. Pán nic. Mě polévá stud. „Vy si koledujete o přesdržku,“ řekne nakonec pán. Vždyť ať si, proboha, každý hledí svého.
V tom mi naštěstí zazvoní telefon. „Pokazilo se mi auto, stojím už hodinu v odstavném pruhu a ještě mi nikdo nezastavil,“ ozve se zoufalý hlas mojí kamarádky. Čeká na odtahovou službu, což není tak zvláštní, jako spíš to, že má s sebou v náručí dvouměsíčního syna. Můj kamarád Čechoameričan, který mou kamarádku s novorozenětem nikdy neviděl, beze slova naskočil do auta a jel jako blázen až ke Staré Boleslavi, kde kamarádka i se synem stáli a čekali. Kdybychom nepřijeli, možná tam čekají dodnes. Může mi tedy někdo vysvětlit, kde je ta hranice mezi vlezlostí a bezohledností?
