Všichni novináři mířící do Indie žádají na indické ambasádě o turistická víza, nikdo o víza novinářská – s těmi jsou prý problémy. S Honzou Šibíkem jsme před cestou do Indie také požádali o víza turistická. Muž, který na ambasádě ten den žádosti přijímal, však k naší smůle při listování pasy zjistil, že jedno z kdysi udělených víz v Honzově pase, je novinářské...
. Převzatou žádost mi vrátil. „Musíte žádat o vízum novinářské!“ rozhodl kategoricky. Ujišťování, že chceme jet do země jako turisté, si už nenechal vemluvit. „Jaké je vaše povolání? Novináři? Pak nemůžete dostat vízum turistické.“ Byl neústupný a tak jsem chtě nechtě na variantu přistoupila. Vyrobila jsem pro tento postup nutný dopis v angličtině, potvrzující, že jsme oba zaměstnanci médií a ve stejném jazyce vypracovaný dvoustránkový projekt, co kdy kam a jak jedeme do Indie dělat… Především druhou část úkolu jsem považovala za nesmysl. „Pošleme žádost do Indie a až se indická strana obratem vyjádří, dostanete vízum. No problem,“ sdělila mi s úsměvem po dlouhém maratonu doplňování údajů konzulka. Ono optimistické „no problem“ pak opakovala celé dva následující týdny. Taktiku změnila až dva dny před naším odletem. Stále se usmívala, ale už říkala jen, nemilosrdné „no reply, no viza“. Stručné a jasné: dokud indická strana neodpoví, víza nebudou. Kdy odpoví? To nikdo neví. Možná za měsíc, třeba za půl roku. Odklad je něco, co novinářská práce nesnáší. V Indii jsme chtěli zjistit, zda peníze, které čeští lidé posílají na projekt Adopce na dálku, se opravdu dostanou do cíle určení. V noci před posledním dnem před odletem jsem napsala na české velvyslanectví v Dillí a na český konzulát v Mumbai emaily osvětlující naši situaci. Zafungovala možná magie Reflexu a jména Honzy Šibíka, možná uznávaný projekt. Druhý den telefonovala česká konzulka v Mumbaii indickému velvyslanci v Praze. A český velvyslanec v Dillí udělal nezávisle totéž. Oběma indický velvyslanec v Praze slíbil, že novinářská víza vydá. Odpoledne jsme je bez problémů dostali. Slečna v recepci ambasády, která vyplňovala záznamy o vízech, vydechla: „Tak to se rovná téměř zázraku.“ Pak zvedla obočí a poté, co mi sdělila, že na ambasádě stejně už dala výpověď, mi spiklenecky poradila: „Nikdy už při cestě do Indie nežádejte o novinářské vízum. Ani nesmíte mít v pase žádné jiné novinářské vízum. Raději si příště nechejte před žádostí vystavit nový a čistý pas.“ Nesouhlasím s podvody, ale co je horší? Tvářit se jako turista, byť jsem novinář, udělat podvod a nemít problémy? Nebo hrdě vystupovat za svoji profesi, ale pak s problémy shánět intervence na vyšších místech, aby vám vůbec bylo umožněno vaši práci vykonávat? Odpověď bé je bohužel správně. V tomto případě účel světí prostředky. Protože je podstatnější informovat, než ztrácet sílu při boji s větrnými mlýny. Už vím, proč všichni novináři jezdí do Indie jako turisté – protože v tom případě je vyřízení jejich víz „no problem“.
