Skoro pokaždé se v druhé polovině února rozhoduje o osudu našich literárních periodik, poněvadž ministr kultury a příslušný ministerský odbor v té době svolává patnáctičlennou Literární radu a vyzve ji, aby podle svého nejlepšího vědomí a svědomí rozdělila redakcím časopisů (a občanským sdružením, pečujícím o naši literární kulturu) hromádku peněz coby dotace na jejich vydávání.
Ta hromádka není velká, rok za rokem se spíše ztenčuje než nabobtnává, přičemž náklady na tisk neklesají, ba právě naopak. Ale i kdyby narůstala, dokonce i štědrá finanční dotace (pámbu vám to vrátí na šálách, pane ministře!), neznamená víc než podpora v nezaměstnanosti. I v optimálním případě pokryje jen část nezbytných nákladů - a zbytek si musí sehnat redakce samy, ber kde ber, uskrovni se jak umíš. Vymodlit si sponzora literárního periodika je malý zázrak: mecenáši se hrnou tam, kde budou k vidění.
Nedávno si spisovatel Milan Charoust v magazínu UNI zahromoval, že literárním časopisům možná zaklinká umíráček a ptal se, zdalipak "na ministerstvu kultury nerajtují úřední šimlové, držící se zuby nehty teplých a zaprděných místeček". Mýlil se však: ti úředníci jsou kulturní a vstřícní, leč o výších dotací nerozhodují a ke konkrétním částkám přijdou jak slepí k houslím. Na druhé straně bývá v rozpočtování ministrově něco hodně shnilého, poněvadž například divadelní časopisy dostávají od ministra mnohem víc, a to se v literárních periodikách skoro nikde neplatí honoráře, z časopisů se kvůli nedostatku peněz stávají sborníky, na letní čísla také není dost prostředků. Dále: byť jsou všechna periodika jakoby na jedné lodi, pořád dochází k projevům nabobství: třeba Literární noviny mají rozpočet skoro pětkrát větší než Tvar - a požadují několikamilionovou dotaci na vydávání, ačkoli se už i v podtitulu literatury zřekly: říkají si přece pyšně "kulturně politický týdeník". A když peníze nedostanou, ztropí skandál - a proto je "Literárky" dostávají, často na úkor listů méně hlučných, ale třeba i na úkor literárních listů internetových. Ty se totiž také stávají nekomerčními periodiky.
Koncem února tudíž nastává redakcím nedůstojný a nevábný boj o každou státní korunu. A nejhůř jsou na tom časopisy regionální: neuspěje-li v regionu, může takový místní literární měsíčník z ministerské dotace vydat jedno jediné číslo, i kdyby se při utahování opasku přepůlil v pase. To nepomůže: občas přece čteme, že literární časopisy jsou součástí společenských plic...
