O některé nové básnické sbírce se může napsat, že je dobrá, o jiné, že není, a o některé další, že je vynikající. Jenže nová kniha veršů děčínského (nebo ústeckého) básníka Radka Fridricha s poněkud tajemným názvem ERZHERZ (nedávno ji vydalo olomoucké nakladatelství Votobia) je sice také dobrá až vynikající, ale především mimořádná.
Ale že máme v úmyslu s uznáním hovořit o nejnovější Fridrichově knížce, není možná tak velké překvapení: jde přece o velice výrazného tvůrce, zanedlouho již pětatřicetiletého, jehož texty se dlouho objevovaly v různých almanaších a antologiích (jmenujme alespoň "čítanku" severočeské poezie Od břehů k horám). Svou první samostatnou knížku V zahradě Bredovských však Fridrich vydal až v roce 1999. Nynější sbírka Erzherz však představuje událost nejen v kontextu současné básnické tvorby, ale i v české knižní kultuře a vůbec ve společenském vědomí: je totiž celá věnována, máme-li to vymezit úředním jazykem, občanům německé národnosti, kteří po staletí obývali naše pohraničí. V daném případě především Děčínsko, krajinu, pro niž si Fridrich vytvořil a zvolil zmíněné pojmenování Erzherz.
Autorova sbírka má vysoké básnické kvality, zůstaňme však ještě chvíli u jejího společenského významu: Fridrich nechtěl ani politizovat, ani polemizovat, nechtěl přispívat k žádným palčivým vzpomínkám či zážitkům, zkrátka a dobře však bez jakýchkoli úhybných a zastírajících slov tlumočil v Erzherzu hold etniku, které mělo v severních Čechách svůj domov. Právě aby básník nepolitizoval a nepolemizoval, zaměřil se zvláště na generaci, která zde žila v době první světové války a která právě tehdy přinesla tolik obětí na životech. Aby zdůraznil klasickou ražbu svých textů, Radek Fridrich v převážné části sbírky zvolil žánr básnického epitafu, svérázného náhrobního nápisu. Ten někdy působí jako dokumentární svědectví o životě konkrétního člověka (nejednou je proto skoro setřen, nebývá příliš čitelný a báseň se pak stává sugestivním fragmentem), jindy se v něm setkáváme se sošnou zkratkou jednoho životního osudu. Právě v těchto zkratkách básník rozehrál své umění reliéfní podobizny, do níž umí vnést jak stíny a odlesky dávného člověčího temperamentu, tak i patinu nějakého "obyčejného života", stejně obyčejného, jaké svého času žili a prožívali lidé jiných národností - pochopitelně i české. O soudobé české poezii se bohužel dost málo ví: kéž by se Fridrichův Erzherz stal průlomem, jehož zásluhou by veřejnost naše nové básnictví víc vzala na vědomí!
