Kéž do pekel by sjel... | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kéž do pekel by sjel...

Pavel Kovář9. prosince 2009 • 11:21
Kéž do pekel by sjel...

Divný titulek? Souhlasím. Mohl znít jasněji, třeba: Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat! Ano, řeč bude o&#160památnících. Taky ho máte doma schovaný? Já tedy už dávno ne...

reklama

Divný titulek? Souhlasím. Mohl znít jasněji, třeba: Můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat! Ano, řeč bude o památnících. Taky ho máte doma schovaný? Já tedy už dávno ne. Ale nad jedním, který na třídní sraz základky přinesla Zdena, nejhezčí holka naší třídy, jsme se po letech dost bavili.

A například Matouš, který zrovna v osmičce Zdenu miloval (polibek na školním filmovém představení přiznávají, byť každý s poněkud jiným komentářem), nenakreslil do jejího památníku to, co obvykle kreslíval: chlapíka na motorce, jenž se řítí po prudce se svažující silnici k bráně pekelné, v níž už čeká čert. Obrázek doplňoval veršík: Kéž do pekel by sjel, kdo patníky a PAMÁTNÍKY vymyslel!

Přiznávám, že i já jsem občas tenhle vtípek „opisoval“, a to s gustem do památníků holek z kategorie protivných či šprtek, jež si navíc zakládaly na tom, že mají památníčky vymazlené (jak by se řeklo dnes, nikoliv tehdy) s&#160různými princeznami, srdíčky, kytičkami, Disneyovskými zvířátky či zápisy i obrázky od učitelek. Motiv „Kéž do pekel by sjel“ byl protest i fór (holky reagovaly přinejmenším kyselými obličeji). Památníkové motto však jasně velelo „listy netrhat“, takže vtípek měl naději přežít.

Matouš tedy milované Zdeně nenakreslil obvyklého pekelníka, ale od něj je v památníku báseň. Ovšem pozor: vytvořená a poté úhledně vepsaná jeho otcem: lehce patetické i lehce milostné verše. Rodič zřejmě nemohl již déle sledovat synovo citové sebetrýznění. Matouš by takový opus nesvedl, navíc proslul i jako škrabal. A tak on sám připojil jen závěrečný řádek a&#160vlastně lež jako věž: (...) To Ti vlastní rukou přeje Matouš. Jediná a&#160poměrně krasopisně vyvedená řádka mu musela dát zabrat.

Přiznání vyšlo za všeobecného veselí najevo až nyní. A nejen tohle. Zdena vzápětí ukázala stránku s obrázkem Karafiátova broučka a vyprávěla, že chtěla po někom, ať jí takový obrázek namaluje. Když se ale k tomu nikdo neměl, na broučkovi si dala záležet sama a pod něj napsala: V upomínku od kamarádky Marie. „Tu jsem si vymyslela a všem říkala, že je to holka z&#160vesnice, kde máme chatu.“

Kéž do pekel by sjel, kdo patníky a PAMÁTNÍKY vymyslel... Byla to od nás začínajících puberťáků frajeřina. Jasné opovržení sentimentální změkčilostí, ale v tom věku spíš tušené než jasně zformulované. Viděno dnešním pohledem je však dobře, že památníky byly, jsou a budou. Mimochodem, prodávají se stále, ale v dnešní urychlené dětské populaci se pořizují ve věku do deseti let (dle nahodilého průzkumu v několika papírnictvích). Pak už nastupují jiné a mnohem atraktivnější aktivity. Nelze ovšem vyloučit, že brzy budou památníky i počítačové. Jeden „ajťák“ mi o&#160tom dokonce začal něco vyprávět, ale mně se vůbec nechtělo ho poslouchat. Kéž do pekel sjede, kdo takové moderní památníky vymyslí!



Schoval/a jste si svůj památník? Hlasujte v anketě na konci článku.











Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama