Ani deset Fergusonů...

: po ostudně slabém výkonu rozjeli s lepými děvami celonoční oslavičku, a to zrovna ve chvíli, kdy smutní fanoušci jeli mnohdy stovky kilometrů do svých domovů. Potupa fotbalového národa tak byla dokonána...

Ale je to vůbec něco nového? Vždyť přece před dvěma lety, v dobách velice váženého trenéra Brücknera, proběhl podobný mejdan v hotelu Praha, rovněž po prohraném utkání. Nepatří však tohle neoddělitelně k fotbalu? Ostatně tehdy v diskusích na Internetu vedle odsudků houfně zaznívalo: hráči jsou dospělí, ať si ve volném času dělají, co chtějí. A že by reprezentant měl být vzorem mládeže? Nenechte se vysmát!
Ale pojďme k trenérovi Petru Radovi. Kvůli špatné a nepohledné hře i prohrám v kvalifikaci o postup na mistrovství světa ho novináři již dlouho a čím dál víc kritizují. Samozřejmě že mnohdy nespravedlivě. Trenér přece neběhá po hřišti, on nemůže dávat góly. Hráči i bez jeho pokynů vědí, jak mají hrát. Ale tak to ve sportu chodí. Role trenéra se totiž obecně velmi přeceňuje – jak při výhrách, tak prohrách. Rada má navíc tu smůlu, že je mediálně neobratný, takže představuje snadný terč. Navíc není na takovou funkci – bez urážky – osobnostně vybavený. Ale i kdyby byl trenérem formátu Alexe Fergusona z Manchesteru United, tak mu to není nic platné, nemá-li k dispozici kvalitní hráče. A ty teď skutečně nemá. Takže ani deset Fergusonů by se současným národním týmem nehrálo o moc lepší fotbal. Namítnete, že před osobností Fergusonova formátu by hráči nechali na hřišti duši, všechny své síly. Ano, to lze připustit, ale stejně: není-li kvalita, jen bojovnost nestačí.
Tohle však bylo jasné už při Radově jmenování. A proto se taky – v očekávaní, že po letech tučných přijdou léta hubená – nikdo do trenérské funkce nehrnul. Rada to hrdinně vzal na sebe a jistě tušil, že strká hlavu do oprátky, protože není zase takový hlupák, jako ho prezentují média.
Ale pozor, jedno české přísloví říká, že není dobré říkat hop, dokud jsi nepřeskočil. V zářijové odvetě se Slováky zřejmě již nastoupí vyléčený Rosický a z mladého Necida se může stát kanonýr evropského formátu, takže v Bratislavě lze soupeřům porážku vrátit. Slováci totiž nezahráli v Praze bůhvíjak oslnivě. Působili dojmem snaživého juniorského týmu, ale to je málo k účasti na světovém šampionátu. A trenér Rada může být nakonec slavný, byť jen na chvíli. Protože jedna slavná éra českého fotbalu, éra Nedvědů, Kollerů a Pohorských, zřejmě končí... A začátek té další a úspěšné je zatím v nedohlednu.

---

Další články autora najdete v rubrice GÓLY, FAULY A JINÉ SKOTAČENÍ (Reflex online)

---

Související články:

Pavel Kovář: PRŮMĚRNÍ, PRŮHLEDNÍ, PASÍVNÍ (Reflex online, 30. 3. 2009)
...já se těmto výpravám „zapadlých fotbalových vlastenců“ obdivuji. A to naprosto upřímně a vážně, bez nejmenší ironie. Nebyl bych toho totiž schopen. Obdivuji jejich optimismus, protože i o ni vědí, že minule to nebylo ono, ale věří, že dneska... dneska to konečně vyjde. Takže i když jsme se v sobotu ve Slovinsku protrápili k bezgólové plichtě, nyní ve středu na Letné Slováky jistě porazíme. Je dobře, že tihle diváci tomu věří. Na rozdíl ode mne...