Fair play: je to samozřejmost?

: při výstupu na himálajskou osmitisícovku Dhaulágiri zachránili dva polské horolezce postižené výškovou nemocí.
Riskovali tím zdraví i životy, snížili své šance na zdolání vrcholu. Polákům mohlo pomoci asi dvacet jiných horolezců, ale kromě Čechů se k tomu nikdo neměl. Tím více zaslouží jejich čin ocenění.
Zároveň se nabízí otázka, jestli taková pomoc, takové lidské chování, není samozřejmostí. Jistěže by tomu tak mělo být, nicméně rozhodnutí, že pomohu, vyžaduje jistou odvahu. Zejména v extrémních himálajských podmínkách. Kromě toho Hrubý a Jaroš po úspěšném dosažení vrcholu pomohli ještě při sestupu dvěma vyčerpaným španělským horolezcům.
Za pomoc zraněným či zkolabovaným soupeřům při závodě pak byli na slavnostním vyhlášení oceněni další sportovci. Jejich příběhy mají podobné schéma: spatřili na trati postiženého, přestali závodit a ujali se ho, nemysleli na své umístění. Taková pomoc by jistě měla být samozřejmostí, ostatně mnozí zachránci ji takto „zlehčují“, avšak i tyhle činy zaslouží ocenění a publicitu. Protože působí výchovně a inspirativně.
Oceněno bylo i fair play chování u kolektivních sportů. Tady má férový přístup zase jiný rozměr. Nejde o život, takže jde vlastně o ... však víme. Nicméně u ligových hráčů jsou ve hře i velké peníze. Třeba po přiznání brankáře, že tečoval míč, soupeř kope roh a může dát vítězný gól. Tým poražených s férovým gólmanem tak přijde o prémie... Za zdánlivě banálním gestem, kdy přiznal pouhý dotek míče, je nesporná brankářova odvaha, protože mnozí spoluhráči mu jistě vynadají, a hlavně jeho respekt k pojmu fair play.
Mezi oceněnými činy je tentokrát i jeden spíš žertovný. V zápase veteránské ligy florbalistů rozhodčí neuznal zjevně regulérní gól. Marné byly protesty obou (!) týmů, ješita sudí stál na svém, a tak si brankář, jenž byl překonán, při nejbližší příležitosti sám hodil míček do vlastní brány: takový gól musel být uznán! Marná sláva, ve veteránské soutěži, kde jde spíš „o žízeň po utkání“, se taky ctí fair play.
Klub fair play vznikl před více než třiceti lety. Oceňoval sportovce, kteří nechtěli vyhrávat za každou cenu, a snad i mírně vzdoroval systému socialistického vrcholového sportu, jenž bez skrupulí ordinoval sportovcům doping. To druhé se mu příliš nedařilo; a není divu. Nicméně klub stále oceňuje ty, pro které má pomoc soupeři, respekt k dodržování pravidel či obyčejná slušnost větší cenu než vítězství. To přece není staromódní přežitek.