Také vás napadlo, že se média minimálně věnují venkovu? Zřejmě je to i kvůli obecně panující představě, že „život s velkým Ž“ se odehrává pouze ve velkoměstech.
Letos jsem při psaní seriálu České osudy poznal rolníka, jehož rodině ublížila komunistická kolektivizace venkova, člověka bytostně spjatého s půdou, sedláka z rodu, jenž na svém gruntu hospodařil již na konci 17. století. A protože o současném stavu české vesnice mnoho nevím, napadlo mě zeptat se právě jeho.
Uvědomuji si, že názory může mít poněkud generačně limitované, a protože jde o obec u Prahy, nemusí mít obecnou platnost. Nicméně je to středně velká vesnice na pomezí Kladenska a Berounska, která byla vždy ryze zemědělská.
A co mi řekl? „Jsem strašně smutný ze současné české vesnice. Je totiž mrtvá. Obzvláště patrné je to nyní, v čase adventu, kdy jdu po návsi a nikde nezazní jediný zvuk, neozve se žádné zvíře, nezabučí kráva. Jak by taky mohla, když už není v celé obci ani jediná?! A to tu bylo patnáct středních sedláků. Jejich statky a stodoly stále stojí, jen se v nich nehospodaří. Proto se neozve ani zvuk pily nebo kovadliny. Jak říkám, mrtvá vesnice ...
V devadesátých letech, po navrácení polí jsme se do hospodaření pustili v celé obci jen čtyři sedláci. Já vydržel nejdéle – patnáct let. Pak jsem musel skončit. Moc dřiny, nízké výkupní ceny, nevyplácelo se to. A tak jsme všichni zdejší hospodáři pronajali své polnosti – jde zhruba o tisíc hektarů – třem farmářským firmám. Tyhle firmy mají v pronájmu pole lidí z dalších vesnic v okolí a díky moderní technice zvládnou práce s minimálním počtem pracovníků. To je nezvratná cesta pokroku. Tak je to třeba chápat, i když to život vesnic umrtvuje.“
Můj známý ještě konstatoval, že většina lidí z obce v produktivním věku jezdí za prací do měst a domů se přijíždí jen vyspat. Rozumí tomu, ale zjevně se mu to nelíbí. Také si nemůže zvyknout na to, jak kolem obce na někdejší kvalitní zemědělské půdě vyrostla sídla přistěhovalců, jakési hrady obehnané hradbami ...
Protože je duší stále sedlák, pronajal farmářským firmám ze svých polí jen polovinu a na té druhé hospodaří sám. Dalo by se říci rekreačně, pro zábavu. Je mu pětasedmdesát, zatím to zvládá. Ale až to jednou zvládat nebude, jistojistě ví, že jeho synové, oba inženýři, nebudou v rekreačním sedlačení pokračovat.
Klasický sedlák, jak ho znají starší generace z někdejších prázdninových pobytů u babičky na venkově, vymírá a za pár let zmizí zřejmě nadobro. Nostalgie musí stranou. Ale abychom nekončili smutně, ať ještě jednou promluví můj známý: „Moc mě těší, že mám u slepic kohouta, dneska již jediného ve vsi ... Když nás ráno budí svým kokrháním, hned se vstává líp!“
