Čtenář tištěného Reflexu mi poslal e-mail s prosbou, ať napíšeme velký článek o tom, jak těžce se žije na vesnici. „Rodina se dvěma dětmi musí měsíčně vyjít s příjmy mezi 16 až 18 tisíci korun. Nevím, kde berou statistici čísla o průměrných platech. Ukažte mi, kdo ho na vsi má!“ zlobil se jednatřicetiletý zaměstnaný středoškolák, a lze ho chápat.
Jeho řádky končily apelem: „Pokud chce vláda vést společnost západním směrem, musí dát obyčejným lidem vydělat, jinak budou lidi volit za dva roky komunisty. Ti budou zase zpátky a všichni se budeme divit.“
Každý soudný člověk musí uznat, že dva dospělí a dvě děti sotva vystačí s osmnácti tisíci. Byť si lze představit, že bydlí ve vlastním domku, mají zahrádku, nějakou slípku na dvorku ... Ale pozor, mohou žít v bytovce a platit nájemné. Nicméně pokud mám odpovědět, napadá mě následující: Voláte k odpovědnosti vládu neboli stát, ať dá lidem vydělat. Dobrá, ale to se právě dělo v socialismu, kdy vládli komunisté. Tehdy stát dal lidem vydělat – všem skoro stejně a ne zrovna příliš. Takže se kradlo, melouchařilo, a tak dále. Ale návrat tohoto režimu nechcete. Co tedy vlastně chcete?
V pisatelově stížnosti, jež si trochu protiřečí, je samozřejmě kus pravdy. Určitě by mu přitakali například skláři ze Světlé, které stát nechal na holičkách. Jako spoluvlastník fabriky nese totiž vinu na tom, že po ukončení provozu nedostali dva platy. A nedostanou je zřejmě již nikdy, protože dluhy sklářského holdingu jsou tak obrovské, že ke svým financím se nedostanou ani banky. Ale ty vem čert, protože si vždy nějak poradí. Horší je to s lidmi, konkrétně s rodinami sklářů, které teď nemají ani těch „mizerných“ 18 tisíc, o nichž píše středoškolák z vesnice.
Byl jsem ve Světlé pár dní po šokujícím ukončení provozu. Lidi nadávali, jak jinak, ale někteří se už aktivně rozhlíželi co dál. Ocenil jsem, jak třeba jeden padesátiletý chlapík našel řešení, byť provizorní – brigádu na stavbě dálnice. Většina však váhala a čekala na vývoj situace. Včera jsem slyšel v rádiu, jak si mnozí stěžují: „Jezdíme za náhradní prací do jiného města, ve tři ráno vstáváme a domů se vracíme večer v devět. Co je to za život?!“
Mají pravdu. To není žádný život. Ale pravda je také ve známém hesle: Život je boj. Přiznejme si, kolikrát jsme ho slýchávali a dlouho vlastně považovali za bezobsažné rčení. A vida, ono platí. Už slyším námitku, že se mi to píše, když mám práci. Ano, souhlasím. Ale když Reflex zbankrotuje, budeme na tom v redakci obdobně. A přihodit se to přece taky může.
Reportáž Pavla Kováře SVĚTLÁ V ŠOKU, komentář Bohumila Pečinky ČESKÉ SKLÁŘSTVÍ: JEN TRADICE NESTAČÍ a ohlédnutí do historie RODINNÉ STŘÍBRO ZE SKLA od Petra Volfa vyšly v Reflexu č. 41.
Pavel Kovář se situaci věnoval také ve sloupku ŽIVOT VE SVĚTLÉ ZTMAVNUL (Reflex online, 9. 10. 2008).
