Když se předpověď nevyplní, vrátím peníze

Do textu se mi nevešla historka, která se stala před více než šedesáti lety. A tu si pro její jistý půvab nechci nechat pro sebe. Není o kartářství, ale z oblasti okultismu, tedy i věštění.
Vypráví ji moje letitá známá, odehrála se v době, kdy byla „náctiletou“ studentkou gymnázia: „Před Vánocemi 1944 jsem zašla s mladší sestrou ke známému pražskému grafologovi. Nikdy předtím nás neviděl, ani my jeho. Řekl: Napište mi tady každá své křestní jméno, pak jedno libovolné slovo a myslete při tom na osobu, o které chcete něco vědět. Udělaly jsme a pak uslyšely: S tou paní, na kterou jste myslely, se bohužel už nikdy nesejdete. A co se týče budoucnosti, obě se do roka vdáte. Jedna si vezme důstojníka, to jsem byla já, a druhá umělce. To je vše, dostanu stokorunu, ale prosím, abyste mi oznámily, zda se to vyplnilo. Pokud ne, tak peníze vrátím.“
Jak historka končí? Jistěže očekávatelně: Maminka dívek se nevrátila z koncentráku a obě se v prvním poválečném roce provdaly, jedna si vzala důstojníka, který bojoval u čs. jednotky v Anglii, a druhá herce, později velmi slavného.
Věříte, nebo nevěříte?
Já materialisticky vychovaný i myslící mám tendence nevěřit okultismu. Proč? Protože si na TO nemůžu sáhnout. Jinak bych si tipnul, že ženy o historce téměř nebudou pochybovat, zatímco muži většinou ano. Skoro bych řekl, že v poměru 8:2. Při „průzkumu kartářské scény“ jsem totiž zjistil, že klientelu kartářek tvoří z osmdesáti procent ženy (zajímají je hlavně partnerské vztahy, rodina a děti) a jen z dvaceti procent muži; těm jde zejména o budoucnost v práci, byznysu a taky v politice (!). Rozdílnost v přístupu žen a mužů lze vysvětlit zjednodušeně i tak, že pro ženy, jež mají vrozené sklony věřit v tajemno, je návštěva kartářky něco jako psychoterapie, zatímco materialisticky utvářeným mužům podobně poslouží posezení s kamarády v hospodě.