Věším vyprané prádlo na balkóně v prvním patře. Je ráno, teplo, svítí slunce, a na zahradě mateřské školky uprostřed našeho bloku si hrají děti. Pískoviště mají hned za plotem, asi patnáct metrů ode mne. Hraní s bábovičkami je asi moc nebaví, chtějí si povídat. Touží po komunikaci, zřejmě s kýmkoliv, tedy i se mnou. Jen nevědí jak. „Pane, my vás vidíme!“ volá jeden z kluků. A když věším ponožky, další hlásek se ptá: „Pane ponožko, vidíte nás taky?“
Nechci se na ně podívat, nechci přistoupit na jejich hru, nechci být předmětem jejich rozptýlení, navíc pospíchám. Tvářím se, že nic nevidím a neslyším, ale při oslovení „pane ponožko“ se neubráním úsměvu. „Vidí nás, směje se!“ jásají. Koutkem oka odhadnu, že jich je asi osm nalepených na něco přes metr vysokém drátěném plotě. Můj úsměv je rozdráždí, začínají sborově skandovat: „Pane ponožko! Pane ponožko!“
Tvářím se opět jako sfinga. Stejně tak na pokřiky nereagují ani učitelky stojící pár metrů od povykujícího hloučku, zjevně si mají o čem vyprávět a vlastně ani není proč reagovat. „Pane ponožko“ zní vtipně. A pak to přijde. Najednou zazní z plotu mírně rozjívený holčičí hlásek: „Pane ponožko, pomóóc! Visím hlavou dolů, spadnu. Zachraňte mě, jsem ženská!“
Musím se hned otočit zády, abych se nerozchechtal. A moc lituju, že si nemohu prohlédnout tvářičku pětileté kokety, která už ví, že je ženská a že pánové či muži mají ženské zachraňovat. Jestli o tom slyšela v televizi nebo v hovoru dospělých, to je jedno, ale že si tuhle životně důležitou ženskou informaci ve své hlavičce zafixovala, to mě naplňuje úžasem. Jaksi možná pro ni dosud mlhavá informace a k tomu probouzející se neomylný ženský instinkt, a jak to panečku hned použije. Tahle pětiletá ženská se v životě jistě neztratí.
