Nosem dostrkat burák k Jelínkům

Nosem dostrkat burák k Jelínkům

Nosem dostrkat burák k Jelínkům

Kdo má rád fotbal, měl by být v těchto dnech aspoň chvilku tak trochu slávistou. Proč? Kvůli dvěma výročím. První je klubové, druhé osobní. Začněme klubovým. Před sedmdesáti lety vyhrála Slavia Praha Středoevropský pohár, což se v roce 1938 rovnalo dnešní Lize mistrů, to zaprvé. A zadruhé: narodil se první moderní (protože útočný) obránce našeho fotbalu Jan Lála, později hráč Slavie a taky čs. vicemistrů světa.


Tažení slávistů Středoevropským pohárem vedlo přes Beogradski SK, Ambrosianu (dnešní Inter Milán), kterou v Praze porazili se všemi hvězdami italského fotbalu senzačně 9:0 (následná prohra 1:3 v Miláně nevadila). V semifinále vyřadili Genovu (2:4 a 4:0), když všechny góly v pražské odvetě dal Italům famózní Pepi Bican. První finále s Ferencvárosem skončilo v Praze 2:2, odvetu 11. září „sešívaní“ vyhráli 2:0, a tak pohár získali. Při cestě vlakem z Budapešti jim mávaly davy lidí a na nádražích v Galantě, Bratislavě, Kolíně vyhrávaly kapely. Vítací radost vyvrcholila v pondělí 12. září ráno na pražském Masarykově nádraží.
Jenomže nešlo jen o fotbal, o titul nejlepšího klubového týmu kontinentu, triumf Slavie vyvolal obrovskou vlnu národního uvědomění i soudržnosti. Noviny těch dnů byly totiž plné chmurných zpráv o Hitlerových územních požadavcích na řešení tzv. sudetoněmecké otázky. S čs.vládou o nich v Praze jednal britský diplomat Runciman. Vždyť za necelé dva týdny byla vyhlášena mobilizace a za další týden Československo přijalo mnichovský diktát ... Sport tak byl jednou z mála radostí země, která se strachovala o svou budoucnost. Z čehož se později stalo naše specifikum.
Ale odlehčeme to historkou. Známý automobilový závodník Bohumil Turek nevěřil v úspěch Slavie, vsadil se, a tak když ona pohár vyhrála, on prohrál. Proto musel v plavkách na kole projet ulicemi Prahy, zrovna pršelo, a od rohu Jugmannovy a Charvátovy ulice dostrkat nosem burský oříšek až k restauraci U Jelínků. Jízdu na kole odšlapal, ale finále s burákem vymyslel jinak. Na rohu zmíněných ulic na něj čekal kamarád Otakar Nos z Nuslí a ten, jak bylo ujednáno, sázku dokončil. Dobrý fórek, že?
A teď o Janu Lálovi: narodil se 10. září 1938, v osmnácti si ve Slavii zahrál pár zápasů po boku končící ikony Bicana, a když měl na mistrovství světa 1962 v Chile hlídat nejlepší levé křídlo planety, Španěla Genta, řekl mu trenér Vytlačil, který dal v památném finále v Budapešti vedoucí gól Slavie: „Gento? Kdo to je? Takovejch už jsem viděl ... Hraj si svoje, a uděláš z něj trhací kalendář!“ Fotbalová „latina“, legenda? Trochu ano, ale hezky se poslouchá. Vytlačil měl pravdu, Lála španělskou hvězdu vymazal, vyrušil, a sám se stal hvězdou. Za Slavii hrál ligu deset let a taky pět let za Československo. Červenobílým slávistou zůstal celoživotně. Pořád pije rád červené a úplně mu zbělely vlasy.