... svým kolegům, když v nastaveném čase utkání Rakousko–Polsko odpískal penaltu za zákrok, jakých v každém zápase vidíme hodně a pachatelům projdou bez potrestání. Angličan Howard Webb je profesí policista, a tak i proto může být jeho postoj vůči porušovatelům zákonů mnohem nekompromisnější.
Takže když po centru Rakušanů Polák Lewandowski stáhl rukama k zemi rakouského hráče Prödla, pan Webb odpískal penaltu. Rakušané z ní vyrovnali na 1:1 a zůstali ještě ve hře o postup. Pořadatelská země se raduje, Euro má další grády. Avšak obecně vzato, za mnohem podstatnější považuji odvahu rozhodčího, že penaltu, o níž se bude říkat, že byla přísná a že se takové zákroky nepískají, nekompromisně nařídil. Takový verdikt se totiž hned tak nevidí. A již slyším protiargument: útočící hráči v takových situacích také skrytě faulují, případně ve strkanicích faul na sebe rádi a umně přifilmují. Ano, jistě, stává se to, ale pokud si je rozhodčí jist, není co řešit, musí viníka trestat.
Po Webbově penaltě jsem si vzpomněl na slova Antonína Panenky, s nímž jsem mluvil krátce před zahájením evropského šampionátu o tom, co se mu na současném fotbalu nelíbí. Zmínil mimo jiné i tenhle nešvar – strkání a chytání za dresy ve skrumážích hráčů před brankami. „Kdybych byl dnes rozhodčím, rozdal bych za to v každém utkání hodně žlutých, a sem tam i červenou kartu. V mé éře, v sedmdesátých a osmdesátých letech, by se hráči styděli za to, že si tak nedůstojně počínají. Tím by dávali najevo, že na soupeře nestačí...“
Proč je to, co kdysi fotbalisté považovali za nedůstojné, dnes téměř normou? Je na vině všeobecně vzrůstající agresivita, jež nebere ohled na pravidla, navíc přikrmená vidinou prémií za vítězství? Asi ano. Ale pak je důležité, aby s tím rozhodčí něco dělali, přesně tak jako pan Webb.
