Lze se vůbec takto ptát v případě tak šlechetného muže, jakým byl spoluzakladatel Mezinárodního olympijského výboru, otec českého olympismu, středoškolský pedagog, první ceremoniář TGM, překladatel, literát a autor knih o společenském chování?
Nevyznívá otázka tak, že autor těchto řádek má, podobně jako při nedávném zveřejnění prohřešku dvojice V+W (V+W schválně postřelili čeledína), chorobnou touhu bulvárně se strefovat do slavných osobností? Ne, není tomu tak. Jen jsem získal zajímavé informace, které si jako novinář nemohu nechat pro sebe.
Jiří Guth-Jarkovský (1861–1943) byl velmi pilný, pracovitý literát a kromě vlastní tvorby přeložil do češtiny díla zhruba třiceti autorů z němčiny a francouzštiny. A tady začíná náš příběh. Nakladatel Josef R. Vilímek získal spisovatele pro překlad šestidílného orientálního cyklu Po stopě zlého činu od Karla Maye (1842–1912), dodnes populárního německého autora románů z prostředí Divokého západu či Předního východu (ačkoliv sám tyhle končiny nikdy nenavštívil). A pan Vilímek, coby „správný český vykuk“, protože od Maye nekoupil autorská práva, přiměl Gutha, aby Po stopě zlého činu nejen přeložil, ale aby dílo též přepracoval včetně změn některých postav (!). A on se tomu podvolil, což je jeho největší poklesek. Nakladatel a zřejmě i překladatel předpokládali, že se to May, žijící poblíž Drážďan, nedozví. Ale chyba lávky. Nedlouho poté, co vyšly první sešity, se rozhořčený May koncem roku 1898 objevil v Praze a u zahanbeného Vilímka si vymohl, že neprodané výtisky skončí v kamnech, tedy shoří.
Nicméně kšeft je kšeft, a tak nakladatel i spisovatel uzavřeli zakrátko smlouvu o vydávání mayovek v češtině. Guth-Jarkovský se stal opět spoluhráčem, ale tentokrát do textu nezasahoval. Jestliže první verzi překládal a předělával pod pseudonymem Stanislav Černý, u druhého, legálního překladu figuruje jako Stanislav Vraný. A u překladu románu Pouští je uveden coby Oskar Flögl. Mimochodem, výtisky druhého překladu Po stopě zlého činu skončily rovněž v plamenech, a to při požáru Vilímkova nakladatelství roku 1900. Že by smůla, nebo boží mlýny? A tak Guth-Jarkovský musel údajně překládat dílo, které asi znal téměř nazpaměť, do třetice...
Další zajímavost z jeho literární dílny: pro překlady děl cizích autorů použil celkem sedmnáct pseudonymů. Když jsem se na důvod takového počínání ptal nyní jeho vnuka, odpověděl docela jednoduše: „Pro muže jeho věhlasu by byl fakt, že překládá mayovky, společensky neúnosný, nepřijatelný.“ Čili autor děl o etiketě se za překlady nenáročných, dobrodružných románů zřejmě nějakou dobu styděl. Nicméně později se k těmto „pokleskům“ ve svých memoárech přiznal.
Za zmínku stojí, že ve 30. letech minulého století vydalo nakladatelství Toužimský & Moravec román Ve stínu pádišáha, a to v překladu osvědčeného Gutha-Jarkovského; ten je považován za dosud nejlepší. Teprve až v 60. letech a později vyrukovalo nakladatelství Olympia s novými překlady mayovek. Nicméně několik generací českých čtenářů prožilo velká dobrodružství hrdinů, jakými byli Kara ben Nemsí a Hadží Halef Omar, právě díky překladům Jiřího Gutha-Jarkovského, což kromě literárních znalců ví dnes málokdo.
