A v období mezi nimi žádná sláva. Na tenhle zákonitý fakt si zvykejme. Ale zároveň nemá smysl dělat ze sportu velkou vědu. Stejně jako by bylo chybou vinit za neúspěchy hlavně trenéry, jak si to právě v médiích „užívají“ pánové Karel Brückner a Alois Hadamczik. Přitom ale netvrdím, že nedělají chyby.
Jsou však faktory, jež nelze změnit za rok či dva. Fotbalová reprezentace měla vrchol v Portugalsku 2004 na mistrovství Evropy, hokejová žila dlouho z vítězného ducha Nagana 1998 a s řadou naganských šampiónů vyhrála ještě mistrovství světa 2005 ve Vídni. Jenže léta plynou, hráčům se unavuje jejich svalová „strojovna“ a taky slábne motivační motor v hlavě. Když totiž sobě i světu dokážete, že to umíte, nelze se útlumu divit.
A tak po portugalském bronzu šli s formou dolů Koller a Baroš (třeba i kvůli zraněním), Nedvěda se podařilo sice přemluvit, aby k postupu na světový šampionát pomohl, ale po turnaji, jenž se nám nevyvedl, stejně v národním týmu skončil. V hokeji věřili Jágr, Hašek, Straka a spol., že na olympiádě v Turínu 2006 může vyjít zlato, takže z bronzu byli skoro roztrpčení, načež ti nejzasloužilejší v reprezentaci skončili.
Nyní máme jakési mezidobí, hokejový i fotbalový tým prochází obměnou, na ledě víc než na trávníku. Mladí by měli dokazovat, že něco umějí, jako to dokazovali jejich předchůdci. Máme však momentálně tak kvalitní hráče, aby to zvládli? Neúspěch hokejové juniorské reprezentace a nízký počet draftovaných mladých Čechů v NHL dává odpověď, že to není slavné. Nezdar fotbalové jednadvacítky na mistrovství Evropy v Nizozemsku je něco podobného. Asi musíme čekat na další juniorské reprezentace, nebo na náhle se vynořivší hvězdy. A než se tak stane, znovu opakuji – chce to trpělivost. Zároveň ale trenéři na různých stupních musí objevovat, motivovat a komunikovat s hráči. A tady jsme u toho. Je totiž velký kus pravdy v tom, co řekl v několika rozhovorech hokejista Jaroslav Špaček: „Tým musí hrát pro svého kouče!“ A zmiňoval Vladimíra Růžičku. Lze to říci i jinak: Kouč musí hráče přesvědčit a získat je pro své pojetí, ale také by jednoho každého neměl příliš předělávat, nutit k něčemu, co mu není vlastní.
V tom bude asi problém hokejistů. Přestřelku Čechmánka s trenérem Hadamczikem beru jako nešťastně vyvolanou spíše novináři. Podstata nemůže být v tom, zda hráči museli dříve odejít od večeře z Českého domu v Moskvě. Hokejisti prostě nemají Hadamczika rádi, a nikde se nedozvíte proč.
U fotbalistů se jedná o absolutismus a pohodlnost Vlastimila Košťála. Než si po nevydařeném mistrovství světa zvykat na nového a ambiciózního trenéra, raději nechal ve funkci Brücknera. To, že jsou na jistě ctihodném trenérovi patrné stopy profesní vyhořelosti, si však měl jako manažer všimnout. Zřejmě ale sází na dobře rozehranou kvalifikaci o Evropu a vše ostatní nepovažuje za důležité. Z médií i fotbalového národa si návdavkem dělá legraci vymyšlenou variantou s Matthäusem.
