Odešel nedostižný fotbalový kouzelník Andrej Kvašňák, kterému bylo sedmdesát let, takže mnoho dnešních fanoušků ho na hřišti nevidělo. Noviny uvádějí počty jeho zápasů i gólů, zmiňují, že hrál ve finále mistrovství světa v Chile 1962 a byl vyhlášen "sparťanem století", což je možná pocta ze všech nejvyšší, vezmeme-li v potaz, kdo všechno ze znamenitých hráčů historie v letenském klubu působil. Ale to podstatné v těch nekrolozích skoro nezaznívá.
Andrej byl totiž především showman v tom pravém slova smyslu – na hřišti i mimo ně – a vedle toho i rozený šéf, kterého jen máloco vyvedlo z míry. Kamkoliv přišel do společnosti, v tu chvíli byl jejím králem. Kdekomu tykal, rád se smál a bavil. Do Sparty přišel z Košic za dramatických a dodnes neobjasněných okolností v roce 1959. V kuloárech se později proslýchalo, že přestupní lístky si sám orazítkoval, když se mu naskytla příležitost v kanceláři košického klubu.
Z mála publikovatelných historek lze například uvést, že když v roce 1963 nastoupil do Sparty neznámý a teprve až později slavný trenér Václav Ježek, tak mu o třináct let mladší Kvašňák při prvním setkání otcovsky řekl svou typickou českoslovenštinou: „Trenérko, kebyste volačo ve Spartě potreboval zariadiť, pomoct, s kľudom za mnou kedykoľvek priďte!“
Andrej byl živel, suverén, bonviván. Jako sparťan studoval večerní průmyslovku, aby mu mohli v ČKD refundovat mzdu technika, a tak když u maturity z češtiny dostal otázku, jaké je nejznámější drama od Aloise Jiráska, profesoři mu jemně napověděli: „Jmenuje se tak jistý podnik na Václaváku.“ „Alhambra,“ zněla nečekaná odpověď z úst jinak častého návštěvníka Lucerna Baru.
Před Kvašňákem a ani po něm neměl náš fotbal nikdy hráče tak zvláštního stylu. Měl určitě štěstí v tom, že v jeho době nebyl fotbal tolik svázán taktikou. Měřil 186 centimetrů, obouval kopačky-lodě číslo deset a byl levonohý. Osobní rekord na stovku měl údajně 12,5 vteřiny, takže byl snad jediný Slovák v naší lize, jenž opravdu nevynikal rychlostí. Jenomže měl báječnou techniku, takže jen málokdy, a to už muselo být, ztratil míč. Dokázal jej nenapodobitelně odclonit, a to jak svýma dlouhýma nohama, tak i klátivými pohyby těla. Obránce ho pak musel jedině faulovat, čemuž on rád pomohl, rozhodil ruce a s grimasou v obličeji padal jako šraňky, jak se říká. Na to diváci téměř čekali. Ale aby nedošlo k mýlce, že Kvašňák byl jen jakýsi klaun v kopačkách. Uměl kličkovat na pětníku a jeho placírka byla stejně úžasná jako ta dnešní Ronaldinhova, a to opravdu nepřeháním. Uměl přihrál míč v pravou chvíli na milimetry přesně, uměl vystřelit prudce i technicky do šibenice.
Proto patří do společnosti velikánů, jakými byli Plánička, Bican, Káďa-Pešek, Puč, Nejedlý či Říha. Čest jeho památce!
